Italský novinář Thomas Fazi píše pro Jacobin o tom, že volby do Evropského parlamentu jsou jen zástěrka pro neoliberální směřování EU.

Fazi na začátku svého ostrého a dlouhého článku (ze kterého přinášíme stručný výtah) uvádí, že se všechny strany od euroskeptiků po evropské elity shodují na tom, jak zásadní tyto volby jsou.

Fazi o tom ale pochybuje. Bylo by tomu tak, kdyby EU byla federálním státem a měla svůj suverénní parlament, ale tak tomu není. Evropský parlament má ovšem pravomoci velice omezené. Nemá ani pravomoc navrhnout legislativu, tohle může Komise. Už jen toto rozdělení moci, kdy Evropský parlament může jen schválit, nebo zamítnout to, co Komise připravila, vzdaluje EU demokratické tradici, myslí si Fazi.

Komise rozhodně demokraticky zvolená není, Parlament ji může jen schválit, nebo odmítnout. Nový systém tzv. „spitzenkandidat“ má dodat tomuto procesu výběru předsedy Evropské komise demokratičtější nátěr, tvrdí Fazi.

To, co rozhoduje, nejsou výsledky Evropského parlamentu, tvrdí Fazi, ale mocenské vztahy mezi členskými státy.

Často se říká, píše Fazi, že přeci Rada sestává z prezidentů a premiérů, a tedy má demokratickou legitimitu. Ano, platí, že lídři jsou voleni, ale Rada jako celek není ani volena, ani nemá odpovědnost. Teoreticky by se měla odpovídat národním parlamentům, jenže se děje přesný opak – Rada státníkům umožňuje se odpovědnosti vyhnout. A protože se hlasuje o otázkách většinově, pak je vazba mezi národními parlamenty a ministry přerušená. Ministr může třeba říci, že byl přehlasován, když se zjistí, že prošlo něco, proti čemu se staví domácí parlament.

EU stojí na exekutivě a technokracii

Celá architektura EU stojí na exekutivní moci a na technokracii – nad legislativní mocí. Je to ještě horší než to, jak „demokracii“ chápala buržoazie. Proto jsou národní elity a oligarchie tak nadšené z toho, že předají moc EU. Ekonomické politiky se tím odtrhnou od rozhodování občanů, ale zároveň se tím sníží „náklady“ přechodu k neoliberální politice – prostě se odpovědnost uvalí na externí instituce a faktory.

Národní elity dodají moc nadnárodními orgánu (aby vypadaly slabší) a následně jim to umožňuje naplňovat „tento paradox slabosti“, protože pokud se ocitnout pod společenským tlakem, mohou tvrdit, že „to je vůle Evropy“ (a to je posiluje).

Závazky EU umožňují vládám zavádět nepopulární reformy doma, zatímco vinu svádějí na EU, i když ony samy si takovou politiku přály.

A to ještě ani nebereme v úvahu hierarchii moci v EU, kde v eurozóně dominuje Komise a ECB a dominantní země působí přes tzv. Euroskupinu (což je neformální orgán, který nemá žádný právní základ). Jak to dopadá, vidíme dobře na případu Řecka.

Fazi cituje německého investigativního novináře Haralda Schumanna, který o procesech rozhodování v EU napsal, že se konají za zavřenými dveřmi. Nejsou tu žádné oficiální zápisy, tisk nemůže vědět, kdo zastává jakou pozici. Je to černá skříňka.

(Pozn. red.: Harald Schumann se podílel na několika filmových dokumentech: Státní tajemství: záchrana bank; Trojka. Moc bez kontroly a Dilema: Microsoft – Evropa jako softwarová kolonie. Schumann je také v týmu investigativního webu Investigate Europe).

Podobně se vyjádřila i evropská ombudsmanka Emily O ‘Reillyová. Uvedla, že tajné legislativní procesy neumožňují ani občanům, ani národním vládám zjistit, jak jednali jejich národní představitelé.

To je velice nebezpečné, protože legislativní proces je pak úzce spojen s lobbisty a s dobře organizovanými „skrytými zájmy“. Ale to není chyba v systému, spíš prostě jasný důsledek nadnárodní politiky. Problém zajetí oligarchy se na nadnárodní úrovni vyostřuje. Proto taky pozorujeme oslabení kontrolního vlivu lidu. Mezinárodní struktury jsou fyzicky, psychologicky a jazykově vzdálenější obyčejným lidem, než národní struktury. A tato vzdálenost je prostor pro oligarchii. Běžní občané těžko pochopí, jak se činí rozhodnutí a jak je ovlivnit. Proto mají oligarchové tolik prostoru.

Je to důležité, nabádá Fazi, protože spousta zákonů, které ovlivňují náš každodenní život, se rozhoduje na úrovni EU a pak jen transferuje do národních zákonů. Navíc, smlouvy EU v sobě ukotvují neoliberalismus, v každém kousku je ukotvení kapitalistické svobody (volný pohyb) a k tomu jsou obrovské překážky vůči intervencím do ekonomiky, tím se spustila velká změna evropských ekonomik a společností.

„Právní puč“ Evropského soudního dvora

Další bariéra, aby se levicová politika nedostala ke slovu, je Evropský soudní dvůr. Fazi cituje Aleca Stone Sweeta, experta na mezinárodní právo, který postavení Evropského soudního dvora nazval „právním pučem“. Omezení levicové politiky se nejvíce dotýká zemí eurozóny. A kdyby nedošlo k Brexitu, varuje Fazi, pak by pravidla EU vážně omezila politiku Jeremy Corbyna.

Smlouvy jsou zásadní, není možné je podceňovat. Fazi připomíná Junckera, který, vzhledem k vítězství Syrizy ve volbách, uvedl, že „proti evropským smlouvám nemůže být žádná demokratická volba“.

I kdyby snad Evropský parlament měl nějakou váhu (a tu nemá), pak má k dispozici jen málo ekonomických nástrojů. Rozpočet je malý, žádné ministerstvo financí EU neexistuje. A oproti eurozóně Fazi vyzdvihuje pozici zemí, které jsou měnovými suverény, jako třeba USA nebo Británie.

Je tedy tak překvapivé, že různé formy anti-establishmentové vzpoury (Žluté vesty, Brexit a Hnutí pěti hvězd) vyvolávají u levice naprosté zděšení, ale zakotvují posílení moci lidu plus jsou namířeny proti EU? Nebo je překvapivé, že účast ve volbách do EP je o tolik nižší než u voleb národních? Nebo že většina evropských občanů neví a je jim jedno, kdo je nějaký „spitzenkandidat“? Lidé instinktivně cítí, že jejich hlas nebude mít velký vliv. A jejich hlas, když už jdou k volbám, je založen na jejich národních tématech, ne na evropských.

Kde je „demos“?

Zásadní ale je, píše Fazi, že depolitizovaná povaha evropských voleb je následek nedemokratické architektury EU plus, a to je ještě důležitější, že má co do činění s demokracií jako takovou. Vždyť demokracie předpokládá „demos“, tedy politickou komunitu, která bude mít homogenní jazyk, kulturu, historii, normativní systém, jejíž členové mezi sebou cítí spojení tak, aby se byli ochotni propojit v demokratické diskusi a společně rozhodovali – což je podmínka legitimity vlády a pravidla většiny. Země, které mají sociální stát, nutně potřebují takovou míru identifikace tak, aby byla solidarita legitimizována a redistributivní politika mohla být udržena. Ekonom Costas Lapavitsas zdůrazňuje, že existence lidu (demos) je zásadní podmínkou pro demokratický třídní boj.

Když není demos, nemůže být demokracie, a už vůbec ne sociální demokracie. Není náhoda, tvrdí Fazi, že se demokracii rozvinula v rámci národního státu. EU ale nemá homogenitu, nemá žádný evropský lid a ukazuje se nedostatek evropských třídních bojů, nebo sociálních hnutí.

Takže přidání pravomocí evropskému parlamentu neřeší problém, protože hlavní problém spočívá v tom, že žádný evropský lid neexistuje. Tím, že evropský lid není a není ani třídní rozdělení, pak politika v EU nemůže být „normální“.

Sociální štěpení nelze v EU aplikovat jednotně, nejsou podmínky pro sociální integraci – ani organizační, kulturní či historické. Třídní dělení se pohybuje v rámci národním. Marxisticky řečeno: není ani evropská kapitalistická třída, ani evropská pracující třída.

A to se hned tak nezmění, varuje Fazi. Proto třídní boj a demokratický konflikt se musí odehrávat v rámci národního státu – proto tam musejí progresivci a socialisté směřovat svou pozornost.

Evropské volby nemusíme ignorovat, mohou ukázat posuny v jednotlivých zemích. Ale kritici EU si musejí uvědomit, že svým hlasováním legitimizují instituce EU. Navíc posilují nebezpečnou iluzi, že EU je reformovatelná a může se měnit pod demokratickým tlakem – což není pravda.

A Fazi na závěr vybízí: ti, kteří věří v demokracii a suverenitu lidu by se měli snažit EU zničit, a ne ji reformovat.

Zdroj: casopisargument.cz / jacobinmag.com