Paní Lisette Talate další den zemřela. Mám ji v paměti jako šlachovitou, velmi inteligentní ženu, která maskovala svůj žal svým odhodláním. Byla ztělesněním odporu lidí k válce proti demokracii. Poprvé jsem ji zahlédl v 50. letech ve filmu „Colonial Office“ o chagoských ostrovanech, malém kreolském národu, který žil na polovině cesty mezi Afrikou a Asií v Indickém oceánu. Když kamera natáčela mezi prosperujícími vesnicemi, kostelem, školou a nemocnicí, snímala vzor přírodní krásy a klidu. Lisette vzpomíná, že producent jí a jejím dospívajícím přítelkyním říkal: „Děvčata, usmívejte se!“
Když seděla o mnoho let později ve své kuchyni na Mauriciu, řekla mi: „Nemusel mi říkat, abych se smála. Byla jsem šťastné dítě, protože jsem byla hluboce zakořeněna v tomto ostrově, mém ráji. Narodila se tu moje prababička, já jsem tu měla šest dětí. Proto by nás nemohli legálně vyhodit z našich vlastních domovů, museli nás vyděsit, abychom odešli, nebo aby nás odsud donutili odejít. Zpočátku se nás snažili vyhladovět. Lodě s jídlem přestaly připlouvat. Pak začali šířit fámy, že nás budou bombardovat, a nakonec se zaměřili na naše psy.“
Na počátku šedesátých let labouristická vláda Harolda Wilsona tajně odsouhlasila požadavek Washingtonu, že souostroví Chagos, které tehdy bylo britskou kolonií, bude „vyčištěno“ a „desinfikováno“ od svých 2 500 obyvatel, aby na jeho největším ostrově Diego Garcia mohla být vybudována vojenská základna. „Věděli, že se neodloučíme od svých domácích mazlíčků,“ řekla Lisette, „takže když přišli američtí vojáci, aby vybudovali základnu, nacouvali svými ohromnými náklaďáky do chatrčí z nepálených cihel, v nichž jsme zpracovávali kokosové ořechy. Stovky našich psů tam byly obklíčeny a uvězněny. Pak je otrávili výfukovými plyny ze svých náklaďáků. Mohli jste je slyšet, jak žalostně kňučí.“
Lisette, její rodina a stovky ostrovanů byly přinuceny nalodit se na rezivějící parník, který s nimi zamířil ke 4 tisíce kilometrů vzdálenému Mauriciu. Byli přinuceni spát na nákladu sestávajícím z guana, ptačího trusu, který se používá pro výrobu hnojiv. Počasí bylo drsné, všichni byli nemocní, dvě ženy potratily. Byli vyloženi v docích v Port Louis, Lizettiny nejmladší děti, Jollice a Regis, zemřely v následujících dvou týdnech. „Zemřely smutkem“, řekla. „Slyšely všechny ty řeči a viděly všechnu tu hrůzu kolem našich psů. Věděly, že opustily svůj domov navždy. Lékař na Mauriciu řekl, že neumí léčit smutek.“
Tento masový únos byl proveden za přísného utajení. V jednom úředním dokumentu s názvem „Zachování legendy“ nabádá právní poradce ministerstva zahraničí své kolegy, aby utajili svoji činnost „překlasifikováním obyvatel na vystěhovalce“ a „vytvořením takových podmínek, aby šli dobrovolně“. Statut Mezinárodního trestního soudu ve svém 7. článku říká, že „deportace nebo násilné přesuny obyvatelstva jsou zločiny proti lidskosti“. To, že se Británie dopustila právě takového činu – výměnou za čtrnáctimilionovou slevu na americkou jadernou ponorku Polaris – nebylo na programu jednání skupiny britských „obranných“ dopisovatelů, kteří přiletěli na Chagos s ministrem obrany, když byla dokončena výstavba americké základny. „Nemáme ve svých záznamech nic o obyvatelích ani evakuaci,“ řekl představitel ministerstva.
Základna na Diego Garcia je dnes klíčová pro americkou a britskou válku proti demokracii. Nejtěžší bombardování Iráku a Afghánistánu bylo odstartováno z jeho rozlehlých letištních ploch, jež se nacházejí hned za ostrovany opuštěnými zříceninami hřbitova a kostela. Terasové zahrady, na nichž se Lisette smála do kamery, jsou dnes opevněnými sklady pro průrazné protibunkrové bomby, které „netopýří“ letouny B-2 mohou zacílit na dva kontinenty. Útok na Írán odstartuje odtud. A jako ukázka nezkrotné zločinné síly přidala CIA navíc vězení ve stylu Guantánamo pro své „mimosoudní“ oběti a nazvala je Camp Justice (Tábor Spravedlnost).
Osud Lisettina ráje má naléhavý a univerzální význam, protože představuje násilnou a bezohlednou povahu celého systému za jeho demokratickou fasádou i rozsah naší vlastní indoktrinace všemi těmi spasitelskými přesvědčeními, jež Harold Pinter popsal jako „skvělý, dokonce vtipný a vysoce úspěšný příklad hypnózy.“ Válka proti demokracii, jíž se taká říká globalizace, která je delší a krvavější než jakákoli válka od roku 1945 a jež je vedena démonickými zbraněmi i gangsterismem vydávaným za ekonomickou politiku, je u západních elit tabu. Pinter o ní napsal, že „se nikdy nekonala, dokonce i když právě probíhala“. Loni v červenci vydal americký historik William Blum svůj „aktualizovaný souhrn rekordů americké zahraniční politiky“. Spojené státy od 2. světové války:
- Učinily pokus o svržení více než 50 vlád, většina z nich byla předtím demokraticky zvolena
- Pokusily se potlačit lidová nebo národnostní hnutí ve více než 20 zemích
- Hrubě se vměšovaly do demokraticých voleb nejméně ve 30 zemích
- Bombardovaly více než 30 zemí
- Pokusily se zabít více než 50 zahraničních vedoucích představitelů
Spojené státy takto provedly jednu nebo více těchto akcí celkem v 69 zemích. Téměř ve všech případech s nimi spolupracovala Británie. „Nepřítel“ měnil své jméno – od komunismu k islamismu – ale většinou šlo o vzestup demokracie, která je nezávislá na západních velmocech nebo společnostech, jež obsadily strategicky výhodné území, které je považováno za nepostradatelné, jako tomu bylo v případě souostroví Chagos.
Ohromný rozsah utrpení, nemluvě o zločinnosti, je na Západě jen málo známý, navzdory tomu, že má nejvyspělejší komunikační prostředky na světě, formálně nejsvobodnější sdělovací prostředky a nejobdivovanější akademickou obec. To, že nejpočetnějšími oběťmi terorismu – západního terorismu – jsou muslimové, se nesmí vyslovit, i když se o tom ví. To, že jeden a půl milionu iráckých dětí v roce 1990 zemřelo v důsledku embarga uvaleného Británií a Amerikou, prošlo bez zájmu. To, že extrémní džihádismus, který vedl k 11. září, byl přiživován jako zbraň politiky Západu (operace „Cyklon“), je odborníkům známo, ale všeobecně zamlčováno.
Zatímco popová kultura v Británii a Americe představuje 2. světovou válku jako etickou lázeň pro vítěze, jsou do zapomnění posílány holokausty, které vznikají pod anglo-americkou nadvládou v oblastech bohatých na zdroje. Za vlády indonéského tyrana Suharta, kterého Thatcherová posvětila jako „našeho člověka“, bylo zmasakrováno více než milion lidí. CIA to popsala jako „nejhorší masovou vraždu ve druhé polovině 20. století“, odhady však nezahrnují třetinu obyvatelstva Východního Timoru, kteří byli vyhladověni nebo povražděni britskými stíhacími bombardéry a kulomety s tichým souhlasem Západu.
Tyto pravdivé příběhy najdete v odtajněných dokumentech veřejného archivu (Public Record Office) a ukazují celý rozměr politiky a výkonu moci vyloučeného z veřejného projednávání. Bylo toho dosaženo pomocí režimu nenásilné kontroly informací, od reklamních evangelizačních manter, přes zvukové předěly ve zprávách BBC až po aféry s jepičím životem na sociálních sítích.
Zdá se, že publicisté selhali ve své roli hlídacích psů, jakoby se dostali do područí sociopatického ducha doby, přičemž jsou přesvědčeni, že jsou příliš chytří na to, aby byli podvedeni. Je to důkaz paniky patolízalů horlivě zbožňujících Christophera Hitchense, milovníka války, který toužil po tom, aby bylo možné ospravedlňovat tyto zločiny chamtivé moci. „Téměř poprvé po dvou stoletích,“ napsal Terry Eagleton, „neexistuje žádný významný britský básník, dramatik, či romanopisec, který by byl připraven zpochybnit základy západního způsobu života“. Žádný Orwell nás nevaruje, že není třeba žít v totalitní společnosti, abychom byli nakaženi totalitarismem. Žádný Shelley neoslovuje chudé, žádný Blake nenabízí vizi, žádný Wilde nám nepřipomíná, že „neposlušnost je v očích každého, kdo porozuměl dějinám, tou nejpůvodnější lidskou ctností.“ A pohříchu, ani žádný nový Pinter nezuří na válečnou mašinerii tím způsobem, jak je to podáno v „American Football“:
Aleluja.
Chvalte Pána za všechny dobré věci …
Rozdrtili jsme jejich koule na prach
Na zkurvený smítka prachu…
Na zkurvený smítka prachu jsou drceny všechny ty životy, drcené Barackem Obamou, tím Změníčkem Nadějíčkem (Hopey Changey – jméno, které dal Baracku Obamovi velký americký karikaturista Ted Rall – pozn. překl.) západního násilí. Kdykoli jeden z Obamových bezpilotních letounů vyhladí celou rodinu v daleké kmenové oblasti Pákistánu, v Somálsku, nebo Jemenu, američtí operátoři zapíší do svých počítačů „chyba odstraněna“. Obama má rád drony a žertoval o nich s novináři. Jednou z jeho prvních akcí ve funkci presidenta byl jeho rozkaz k útoku bezpilotních letounů typu Predátor na Pákistán, který zabil 74 lidí. Od té doby byly zabity tisíce lidí, převážně civilistů. Drony odpalují rakety Hellfire, které odsají vzduch z plic dětí a rozhodí části jejich těl tak, že ověnčí všechny dřeviny v okolí.
Vzpomeňte si na ty patetické titulky, když byla zvolena značka jménem Obama. Guardian: „Monumentální, naskakuje z toho husí kůže“. Simon Schama napsal: „Americká budoucnost je plná vize, posvátná, nekonečná, závratná…“ Sloupkař deníku San Francisco Chronicle před sebou viděl „duchovní světla, která nastolí nový způsob bytí na této planetě“. A bláboly i na druhé straně, jako ten od velkého zdroje úniků informací Daniela Ellsberga, který předpovídal vojenský převrat ve Washington, v němž měl právě Obama hrát hlavní roli. Ten přitom zavedl protiválečné hnutí do virtuálního zapomnění a předal zkorumpované americké důstojnické kastě bezprecedentní pravomoci a sliby. Zahrnul do nich výhled na válku v Africe a příležitosti k provokacím vůči Číně, největšímu americkému věřiteli a novému „nepříteli“ v Asii.
Za Obamy bylo Rusko, starý zdroj oficiálního stihomamu, obklíčeno balistickými raketami a ruská opozice infiltrována. Vražedná komanda armády a CIA byla vyslána do 120 zemí, dlouho plánované útoky proti Sýrii a Íránu si zahrávají s propuknutím světové války. Izrael, exemplární případ delegovaného amerického násilí a bezpráví, právě obdržel své roční kapesné ve výši 3 miliard. dolarů, současně s Obamovým souhlasem k loupeži dalšího palestinského území.
„Historicky nejvýznamnějším“ úspěchem Obamy je však přenesení války proti demokracii na domácí půdu, do Spojených států. Poslední den roku 2011 Obama podepsal Národní obranný autorizační zákon (NDAA), který přiznává Pentagonu právo unášet cizince i občany USA, na neurčito je zadržet, vyslýchat a mučit, nebo je dokonce i zabít. Stačí pouze to, aby je „označili“ za „nepřátele“ Spojených států. Pak už pro ně nebude existovat žádná právní ochrana, žádný soudní proces, žádné právní zastoupení. Je to první zákonná úprava, která otevřeně ruší zásadu habeas corpus a fakticky ruší Listinu práv z roku 1789. Dne 5. ledna, v mimořádném projevu v Pentagonu, Obama řekl, že armáda by měla být připravena nejen „chránit území a obyvatelstvo“ v cizině, ale bojovat i „v mateřské zemi“ a poskytovat „pomoc civilním orgánům“. Jinými slovy, američtí vojáci budou nasazení v ulicích amerických měst, až nastanou nevyhnutelné občanské nepokoje.
Amerika je v současnosti zemí s epidemickým výskytem bídy a barbarských věznic – je to důsledek „tržního“ extrémismu, který za Obamy vedl k převodu 14 bilionů dolarů z veřejných rozpočtů do zločineckého podnikání Wall Streetu. Obětmi jsou většinou mladí nezaměstnaní, bezdomovci, uvěznění Afroameričané, zrazení prvním černošským prezidentem. Je to historický důsledek trvalého válečného stavu, ne, sice to ještě není fašismus, ale není to ani demokracie v jakékoliv rozpoznatelné formě, bez ohledu na politické placebo, kterým se budou zpravodajské relace zabývat až do listopadu. Washington Post tvrdí, že presidentská kampaň bude mít „charakter kolize filozofií, jež pramení ze zřetelně odlišných pohledů na ekonomiku“. To samozřejmě není pravda. Omezenou úlohou žurnalistiky na obou stranách Atlantiku je vytvořit zdání politického výběru tam, kde žádný neexistuje.
Ten samý stín je nad Británii i velkou části Evropy, kde se sociální demokracie, jedna z důvěryhodných opor dvou minulých generací, poklonila diktátorům z centrálních bank. Ve „skvělé společnosti“ Davida Camerona převyšuje loupež ve výši 84 miliard liber v pracovních místech a službách dokonce i velikost daní, kterým se „legálně“ vyhnuly pirátské korporace. Nehledejme vinu na krajní pravici, ale ve zbabělé liberální politické kultuře, která dovolila, aby se stalo to, „co může být samo jistou formou sebeospravedlňujícího fanatismu“, jak napsal Hywel Williams bezprostředně po útocích z 11. září. Tony Blair je jedním z těchto fanatiků. Ve své manažerské lhostejnost vůči svobodám, o nichž tvrdí, že si jich vysoce cení, vytvořila buržoazní blairovská Británie profízlovaný stát. Na základě požadavku CIA se třemi tisíci novými trestnými činy a zákony – je to více než za celé předchozí století. Policie je zjevně přesvědčena, že může beztrestně zabíjet. Kauzy, jako je ta Binyama Mohameda, nevinného britského občana, který byl mučen a pak držen pět let v zátoce Guantánamo, budou v Británii na základě požadavku CIA řešit tajné soudy „v zájmu ochrany zpravodajských služeb“ – tedy v zájmu mučitelů.
Tento neviditelný stát nechala Blairova vláda bojovat proti ostrovanům z Chagosu, když se vzpamatovali ze svého zoufalství v exilu a požadovali spravedlnost v ulicích Port Louis a Londýna. „Jenom tehdy, když půjdete do přímé akce, tváří v tvář, třeba i porušováním zákonů, jen tehdy si vás všimnou,“ řekla Lisette. „A čím menší jste, tím větší je váš příklad pro ostatní.“ Taková je výmluvná odpověď všem, kteří se pořád dokola ptají: „Co mám dělat?“
Lisettinu malou postavu jsem naposledy viděl, když stála v dešti vedle svých druhů před budovou parlamentu. Jejich neutuchající odvaha k odporu byla do očí bijící. Odmítli se vzdát, a toho se zkorumpovaná moc obává nejvíce, protože v tom rozeznává semínko klíčící pod sněhem.
Zdroj: globalresearch.ca
Preklad s odkazmi: outsidermedia.cz
