Mluvčí ministerstva zahraničí Maria Zacharová v úterý v Moskvě přiznala, že ruští „specialisté“ jsou skutečně ve Venezuele, a to v rámci dohody z roku 2001 o vojensko-technické spolupráci s Caracasem. Zacharová zdůraznila, že dvoustranná vojenská spolupráce Ruska s Venezuelou je v souladu s ústavou Venezuely, a má právní základ, který „nevyžaduje žádný další souhlas Národního shromáždění Venezuely (jež je pod kontrolou opozice)“.
Před tímto prohlášením média oznámila, že v sobotu přistála v Caracasu dvě ruská vojenská letadla, na jejichž palubě byli Vasilij Tonkoškurov, náčelník štábu pozemních sil, téměř 100 vojenských představitelů a 35 tun materiálu. Nejmenovaný úředník z ruského velvyslanectví v Caracasu řekl pro agenturu Sputnik, že ruští vojáci přicestovali kvůli „výměně zkušeností a konzultacím. Rusko má různé smlouvy, které jsou v procesu plnění, smlouvy technicko-vojenského charakteru.“
Zacharová uvedla prohlášení den poté, co ministr zahraničí Sergej Lavrov přijal 25. března telefonický hovor od ministra zahraničních věcí USA Mikea Pompea. V prohlášení ruského ministerstva bylo uvedeno, že Pompeo se „zajímal o určité otázky, související s vývojem ve Venezuele “. Ve zprávě se dodává: „Sergej Lavrov zdůraznil, že snahy Washingtonu zorganizovat státní převrat ve Venezuele a výhrůžky legitimní vládě jsou porušením Charty OSN a nehorázným vměšováním do domácích záležitostí suverénního státu… Poté, co si představitelé sdělili hlavní rozdíly mezi postoji Ruska a USA, dohodli se, že zůstanou v kontaktu a budou pokračovat ve výměně hodnocení. “
V prohlášení ministerstva zahraničí USA se však tvrdí, že Pompeo varoval Rusko, „aby ukončilo své nekonstruktivní chování“ ve Venezuele, a že Washington a jeho regionální spojenci „nebudou nečinně přihlížet, jak Rusko zvyšuje napětí“. Ve zprávě bylo také uvedeno, že Pompeo obvinil Rusko z „pokračujících snah… podpořit nelegitimní režim Nicoláse Madura ve Venezuele, [čímž] riskuje prodloužení utrpení venezuelského lidu, který převážně podporuje prozatímního prezidenta Juana Guaidóa “.
Mezitím v pondělí a úterý si americký poradce pro národní bezpečnost John Bolton vyléval zlost a frustraci v celé řadě tweetů: „Maduro ztratil podporu venezuelského lidu, takže se spoléhá na kubánskou a ruskou podporu, aby se zmocnil demokracie a utlačoval nevinné civilisty… Rusko by mělo raději spolupracovat s mezinárodním společenstvím a podporovat venezuelský lid, než posílat jaderné bombardéry a zvláštní jednotky na podporu zkorumpovaného diktátora. Spojené státy nebudou tolerovat vměšování nepřátelských zahraničních vojenských sil do společných cílů západní polokoule, týkajících se demokracie, bezpečnosti a právního státu… Maduro požaduje po kubánských a ruských rváčích, aby potlačovali venezuelský lid.“
S tímto vývojem může být krizová situace kolem Venezuely považována za novou dimenzi studené války. Je zřejmé, že Moskva zvážila klady a zápory ohledně situace ve Venezuele, a rozhodla se, že nebude obhajovat svou podporu Madurovy vlády. Navzdory americkým výbuchům hněvu Moskva také nevykazuje žádné známky ústupu.
Velkou otázkou zůstává, zda bude Rusko stoupat po žebříku eskalace. Ve skutečnosti zintenzivnění vojensko-technické spolupráce pramení z hodnocení Moskvy, že zoufalé snahy USA zorganizovat/sponzorovat vojenský převrat v Caracasu nikam nevedou. Mezitím prezident Nicolás Maduro v rozhovoru pro ruskou státní televizi oznámil, že se v dubnu bude konat „pracovní setkání na vysoké úrovni o mezivládní spolupráci“ mezi Ruskem a Venezuelou, kde „podepíšeme přes 20 dokumentů o spolupráci v ekonomice, obchodu, kultuře, energetice a vzdělávání“.
Postačí říci, že Moskva hodlá zintenzivnit podporu pro Madura a připravuje akční plán na rozvoj komplexního programu bilaterální spolupráce, který bude mít střednědobý a dlouhodobý výhled. To může znamenat pouze to, že Rusko vyhodnotilo americký plán na svržení režimu prostřednictvím ekonomických sankcí a jiných tajných akcí (jako je sabotáž dodávek elektřiny), a různých metod politického a diplomatického nátlaku (včetně nezákonné konfiskace venezuelských aktiv v západních bankách v řádu desítek miliard dolarů), a došlo k závěru, že je třeba tomu čelit. Je zajímavé, že Kuba, která má bohaté zkušenosti s odporem proti nátlakové politice USA, pracuje v tomto směru bok po boku s Ruskem.
Jak se zdá - alespoň přinejmenším - přímá vojenská intervence USA ve Venezuele, která by vedla k násilné změně režimu, není na pořadu dne. Vypadá to, že je na obzoru éra studené války, postupné oslabování nepřítele. Unese Rusko finanční a ekonomickou zátěž? Ale analogie ruské intervence v Sýrii zde neplatí, protože Venezuela je potenciálně bohatou zemí s největšími zásobami uhlovodíků na světě. Čína je také zainteresována do ekonomické stability Venezuely.
Na druhé straně je pro Rusko životně důležité, aby USA, které usilují o to, aby byly vývozcem ropy a zemního plynu číslo jedna, nezískaly kontrolu nad rozsáhlými venezuelskými zásobami. To by totiž znamenalo, že by Washingtonu spadla do klína obrovská kapacita, a USA by tak mohly manipulovat s nabídkou a poptávkou na světovém energetickém trhu a stanovovat ceny ropy a plynu.
Z geopolitického hlediska se silná přítomnost Ruska ve Venezuele stává pro Moskvu trumfem při vyjednávání ohledně rostoucího nasazení NATO a USA podél západních hranic Ruska ve střední a východní Evropě, a v pobaltských státech. To samo o sobě činí z Venezuely strategického partnera Ruska.
Řečeno jednoduše, jakákoli projekce ruské moci na americkém „dvorku“ zapůsobí v určitém okamžiku, spíše dříve než později, na Washington, na zcela nezbytnou potřebu konstruktivně zapojit Moskvu do dialogu a vyjednávání, ať už se tato vyhlídka může jevit jakkoliv nepříjemně. Zacharová se vlastně v jednom bodě přímo dotkla Monroeovy doktríny Trumpovy administrativy, když se otázala jízlivým tónem: „Co oni sami (USA) dělají na východní polokouli? Možná věří, že lidé z této části světa budou vděční, když Washington svévolně vymění jejich lídry a zabije ty nežádoucí. Nebo USA stále věří, že lidé čekají na to, až jim Američané přinesou demokracii na křídlech bombardérů? Zeptejte se na to Iráčanů, Libyjců nebo Srbů.“
Zacharová neuvedla přímo Ukrajinu nebo pobaltské státy a Polsko, Černé moře a Kavkaz, ale skrytý význam je jasný: Pokud USA zasahují na ruském „dvorku“, Moskva má právo na odvetné opatření. Tečka. Je užitečné si připomenout, že k rozuzlení kubánské raketové krize v roce 1962 nakonec došlo na základě vzájemného stažení ruských raket z Kuby a amerických raket, rozmístěných v Turecku.
Pompeův telefonát Lavrovovi naznačuje, že se USA snaží zjistit záměry Ruska. Je zajímavé, že v prohlášení ruského ministerstva se uvádí, že Lavrov během rozhovoru s Pompeem také nadnesl téma Sýrie a Ukrajiny. Poznámky Lavrova byly poněkud ostré: „On (Lavrov) také zdůraznil, že úmysl USA uznat suverenitu Izraele nad Golanskými výšinami povede k vážnému porušení mezinárodního práva, zabrání syrskému procesu urovnání a zhorší situaci na Blízkém východě. Pokud jde o Ukrajinu, Sergej Lavrov poznamenal, že je nepřijatelné, aby Washington hrál do ruky režimu Kyjeva při sabotování Minských dohod, týkajících se urovnání konfliktu uvnitř Ukrajiny.“
Oproti tomu prohlášení amerického ministerstva zahraničí kuriózně zcela vynechalo veškeré odkazy na Sýrii nebo Ukrajinu. Zjevně to byl pro Washington příliš horký brambor, aby alespoň přiznal, že Lavrov vyvodil paralelu s tím, jak se USA chovají na „východní polokouli“, což Rusko považuje za naprosto nepřijatelné.
Zdroj: orientalreview.org
Preklad: zvedavec.org
