V loňském roce vyšla v nakladatelství Academia kniha amerického politologa Patricka J. Deneena s názvem Proč selhal liberalismus. Kniha se pokouší analyzovat příčiny dnešního stavu západního světa. Jak je možné, že ve světě, v němž měl být liberalismus definitivním vítězem dějin, narůstají naopak rozpory a nespokojenost občanů s liberálním řádem?
Podle autora se stal liberalismus vítěznou ideologií, když porazil své dva největší konkurenty fašismus a komunismus. Jeho úspěch je však předznamenáním pádu.
Dnes v podstatě neexistuje k liberalismu alternativa. Dva hlavní politické proudy dnešní politiky, které Deneen nazývá konzervativci a progresivisté (v USA je reprezentují republikáni a demokraté), jsou jen dvěma podobami liberalismu. Můžeme o nich také hovořit jako o liberalismu klasickém a liberalismu progresivistickém.
Konzervativní liberálové podporují volný trh, slibují však zachování tradičních hodnot, rodiny a národa. Progresivní liberálové slibují zkrotit volný trh, prosazují však zrušení tradičních hodnot, demontáž tradiční rodiny a multikulturalismus. Obojí jsou sice zdánlivě opačné polohy, které se však navzájem posilují. Strana, která zvítězí, prosadí nakonec jen to, co přispěje k posílení liberálního mocenského systému.
Trh potřebuje ke svému prosazení rozpad tradičních společenských vazeb a norem, které brání jeho rozšiřování. Destrukce kultury, tradiční zvykové morálky, lokálních komunit atd. je progresivními liberály interpretováno jako osvobození člověka. Tyto morální normy však musí být okamžitě nahrazeny normy zákonnými. Vláda tak proniká do oblastí lidského života, které byly dříve autonomní záležitostí fungující společnosti. Osvobození člověka od společnosti posiluje jeho závislost na trhu a na státu. Volný trh tak roste ruku v ruce s etatismem.
Důležitý je Deneenův postřeh o tom, že tento aspekt je skryt už v samém zakladatelském mýtu liberalismu – tj. v Lockově (a též Hobbesově) vyprávění o vzniku společnosti. Podle Lockova vysvětlení se původně svobodně žijící lidé sdružili za účelem společné ochrany svých přirozených práv. Tato teze předpokládá člověka jako bytost předkulturní a předspolečenskou.
Z hlediska historicko-antropologického je to samozřejmě předpoklad mylný, je však pro dnešního člověka věrohodný. Problém je, že v rámci liberalismu má normativní úlohu. Dříve liberálové brali mnohé společenské instituce jako samozřejmé, dnes se však prosazuje stále více mínění, že závazné jsou pro člověka pouze ty společenské svazky, které dobrovolně přijme. Toto mínění však je obsaženo již ve zmíněném mytologickém podobenství. To znamená, že člověk může utilitárně měnit svou kulturní příslušnost, příslušnost ke komunitě, partnerské a rodinné svazky a nakonec i sexuální identitu. „Přirozený“ liberální člověk však ve skutečnosti nikdy neexistoval, je vytvářen teprve liberalismem a neděje se tak bez mocenského nátlaku.
Liberalismus jako antikultura
Lze říci, že podstatou liberalismu je válka proti kultuře. Proklamovaný předkulturní člověk může vzniknout jedině tak, že bude od kultury „oproštěn“. K tomuto účelu slouží v západní společnosti multikulturalismus. Ten na jednu stranu předstírá zájem o kulturní pestrost, ve skutečnosti však je nástrojem rozbití místních kultur, zejména pak jejich tradičních norem. Tyto normy se totiž v tzv. multikulturní společnosti stávají nezávazné, neplatné, především ovšem nefunkční a musí být nahrazeny státním dozorem. „Kultura“ je v liberálním pojetí degradována na konzumní záležitost, tj. na artefakty, které lze zakoupit na trhu. Lidé zakotvení ve své kultuře a lpící na svém zakotvení jsou pro liberalismus těmi úhlavními nepřáteli. (Byť ovšem menšinové a imigrační kultury jsou z téhož důvodu dočasnými spojenci.)
Podle Deneena jsou sice lidské kultury navzájem velmi odlišné, lze v nich však najít určité společné znaky. Tyto znaky jsou přímou antitezí liberalismu. Je to jednak zakotvenost v historickém čase a v přírodním prostředí. Kultura je chápána jako nasbíraná zkušenost předchozích generací a jako závazek mezi generacemi. Nejde přitom jen o generace žijící, ale i spojení s generacemi dávno minulými a ještě nenarozenými. Kultura je závazek předat zemi a své životní prostředí v dobrém stavu dětem, vnukům a jejich potomkům.
Liberalismus vytváří člověka mimo historii a mimo kulturu, člověka zbaveného závazků, člověka, jehož jediným závazkem je maximalizace jeho štěstí a užitku. Liberalismus neřeší, v jaké stavu předá tuto planetu dětem. Jelikož jediným imperativem je maximalizace zisku, jsou náklady zcela bezohledně přenášeny na další pokolení, např. v podobě zničeného životního prostředí a přírodních zdrojů.
Na adresu liberální demokracie Deneen podotýká, že liberální demokracie už od svých počátků řešila problém, jak odstavit většinu od vlády. Cituje při této příležitosti mnohé z úvah generace zakladatelů americké ústavy, z nichž vyplývá jejich nedůvěra ke skutečné lidovládě. Dnes slouží práva menšin k odstavení většinového zájmu z legitimního diskurzu. Už v počátcích amerického státu však mnozí liberálové konstatovali, že úkolem ústavy a státu je chránit výjimečné jedince před omezeními ze strany většinové společnosti. Lapidárně řečeno: Liberální demokracie má chránit jedince, nikoliv společnost.
V závěru autor knihy předvídá pád liberalismu, neboť jeho rozpory narůstají a jeho lži se stávají příliš zjevnými. Stoupenci liberalismu tyto rozpory nechtějí vidět a jako lék na problémy liberalismu nabízejí ještě více liberalismu. Je tedy možné, že ve jménu liberalismu budou nastoleny takové represe, které ho fakticky pohřbí, i když zůstane zachováno jeho jméno. Obavy z fašizující autoritářské reakce, které liberálové vyslovují, jsou podle Deneena oprávněné, problém je však, že liberálové nevidí to, že sami vytvářejí podmínky pro nastolení autoritářské vlády a sami společnost do tohoto řešení nemilosrdně vhánějí.
Pár postřehů nad knihou
Připojím zde k shrnutí Deneenovy knihy pár vlastních postřehů. S jeho analýzou současného stavu lze jen souhlasit. Ano, všechny politické strany jsou dnes liberální, resp. ty které se pokoušejí nebýt liberálními, jsou ve veřejném diskurzu marginalizovány a denuncovány jako pravicově populistické, fašistické atd. Skutečná levice přestala existovat, neboť nikdo dnes nehájí zájmy lidí, které bychom mohli definovat jako dělnickou třídu, resp. pracující. Některé strany jim sice nabízejí sociální výhody, zároveň s tím však mnohem důrazněji než cokoliv jiného slibují, že se postarají o definitivní rozbití jejich kultury.
Jestliže pro bohaté lidi představuje majetek zdroj bezpečí a jistoty v tomto světě, pro chudé lidi je mnohdy tím jediným zdrojem bezpečí právě zakotvení v kultuře a společnosti. Pro liberální epochu je mimochodem příznačné, že přestává existovat spojitost mezi třídním ekonomickým zájmem a volebními preferencemi. (V Británii měli v posledních volbách labouristé ve všech společenských třídách procentuálně stejnou podporu – u nejchudších jako u nejbohatších.)
Deneenova kniha vychází ze zkušeností Spojených států amerických. Přitom však naznačuje i možné odpovědi pro to, jak porozumět situaci v Evropské unii.
Evropská unie jako liberální projekt spoléhá na posilování centra na úkor národních vlád, což je podobný model, jaký se snažili zabudovat do americké ústavy její zakladatelé tzv. federalisté. V USA však loajalita k centrální vládě není v rozporu s loajalitou k národu. V Evropě je tomu právě naopak. Snaha po rozbití národní loajality a národní kultury ve jménu liberální antikultury je přímo zakódována v pomyslné DNA Evropské unie.
Mohli bychom to také nahlédnout tak, že liberalismus ničí místní a národní společenství prostřednictvím dvojí kolonizace. Jednak je to kolonizace shora, která znamená skupování půdy, továren a přírodního bohatství nadnárodním kapitálem. Ten pak přivádí do firem své řídící pracovníky, jejichž prostřednictvím kontroluje moc nad výrobními kapacitami a zdroji té které země. Druhá forma kolonizace je kolonizace zdola, tedy masová migrace, která je využívána pro rozbití domácí společnosti. První formu kolonizace podporují konzervativní liberálové, druhou formu kolonizace podporují progresivní liberálové. Obě jsou nebezpečné, druhá však je (na rozdíl od první) definitivní.
Je v tom možná plán i záměr, přinejmenším to však odpovídá logice liberalismu, ale i univerzální logice moci, jak se projevovala ve všech historických epochách. Není divu, že se za tohoto stavu šíří různé konspirační teorie spojené s migrací. Předpokládat, že si evropské elity neuvědomují, že masová imigrace bude mít za důsledek rozbití evropských národů, znamená podceňovat jejich inteligenci. Navíc, pokud by jim o rozbití národů doopravdy nešlo, pak by nedávalo smysl pokračovat ve vstřícné imigrační politice i navzdory sílící nespokojenosti občanů. Pokud politik provádí určitou činnost i přes riziko volební porážky, pak lze předpokládat, že k tomu má velmi dobrý důvod.
Mimochodem už Niccolò Machiavelli dává panovníkovi následující radu: Pokud dobudeš ve válce území osídlené lidmi jiného jazyka a jiných mravů, pak je třeba k zajištění kořisti založit na tomto území kolonie. Machiavelli to posuzuje jako odlišný případ od dobytí území, na němž žijí lidé stejného jazyka a podobných mravů. (Podotýkám, že podle toho, co říkají dnešní antinacionalisté, by se takový názor neměl v renesanci vůbec vyskytovat, protože to bylo ještě před tím, co si nacionalisté údajně vymysleli národy. V tomto požehnaném dávnověku byla prý národnostní příslušnost obyvatel pro státní politiku zcela irelevantní.)
Líčení kořenů liberalismu nám také napomáhá pochopit, proč došlo ke splynutí progresivního liberalismu s neomarxismem. (Deneen se tímto tématem nezabývá, zmiňuje neomarxismus jen okrajově na jednom místě, aniž by reflektoval jeho blízkost progresivním idejím.) Obě strany sbližuje boj proti kultuře. Neomarxisté identifikovali kulturu jako zdroj útlaku, přičemž k osvobození má dojít zničením kultury. Neomarxisté se ovšem domnívají, že tím zničí i kapitalismus. Skuteční liberálové chápou, že kulturní společenství jsou největší překážkou růstu a šíření kapitalismu. Tento rozdíl však hraje v tuto chvíli minimální roli, jestliže má být kultura a tradice primárním cílem útoku obou skupin.
Hovořit o lžích liberalismu je rovněž oprávněné. Liberálové jsou někdy schopni překvapivých myšlenkových přemetů, aby si potvrdili, že jejich názor je správný.
Uvedu zde pro ilustraci jeden příklad. Liberálové s oblibou tvrdí, že islamistický terorismus v Evropě nemá nic společného s islámem, resp. s kulturou islámu. Jak to kdysi vyjádřil Jiří Pehe: Tito teroristé se narodili na Západě, terorismus je tudíž patologií Západu (rozuměj nikoliv islámského světa).
Toto tvrzení obsahuje nevyřčený předpoklad: Člověk není kulturně podmíněnou bytostí, není ovlivněn rodinným prostředím, jediným podmiňujícím faktorem je státní příslušnost. To je bezpochyby ideál každé státní moci: Pokud by lidé byli determinováni jen státní příslušností a ničím jiným, bylo by mnohem snazší je ovládat. Problém je, že tento předpoklad odporuje empirickým faktům. Je však zajisté v plném souladu s liberální doktrínou. Je to jako hra s kartami. Závěr se dokazuje tak, že mezi fakta zamícháme předpoklad, který chceme objevit v závěru naší úvahy. Realita je v této úvaze jen volitelným doplňkem. Zmíněnou dedukční metodu lze shrnout asi takto: Jestliže platí A (liberalismus) a zároveň B (realita), pak logicky platí A.
Ostatně ideologie politické korektnosti, k níž progresivistický liberalismus postupně dospěl, svou odtrženost od reality ani nijak nezastírá. Tvrdí, že realita je formována jazykem, a vyhlašuje jako svůj politický program následující princip: „Budeme-li o něčem mluvit, jako by to byla pravda, pak se to pravdou stane.“ Jinými slovy: politická korektnost se chce prolhat k pravdě. Je to v rozporu s evropskou filozofickou tradicí, která už od antiky chápala pravdu jako shodu výpovědi s realitou. Není zřejmě náhodou, že politická korektnost vznikla právě v USA, kde se objevuje první moderní filosofie, jež se pokouší definovat pravdu bez zřetele na skutečnost. Touto filosofií je pragmatismus, podle nějž pravdivé je to, co je užitečné. Podotkněme, že k tomuto filosofickému oddělení pravdy od reality se v Americe dospělo dávno před postmodernou.
Karl R. Popper, považovaný za liberálního myslitele, formuloval ve 20. století princip otevřené společnosti. Tou má být podle něj společnost, kde je možné jakoukoliv ideologii podrobit racionální kritice. Dnes se pojem „otevřená společnost“ používá ve zcela jiném smyslu, obvykle se tím rozumí „společnost otevřená pro přijímání migrantů“. Ve veřejné debatě se pak prohlašuje: „Musíme přijímat migranty, jinak bychom přestali být otevřenou společností.“
Liberálové nám dnes tedy prohlašují v zásadě toto: „Nesmíme kritizovat liberální politiku, jinak bychom přestali být otevřenou společností.“ Podle liberální logiky máme být otevření naprosto všemu (co po nás liberalismus chce), máme se však uzavřít hlasu rozumu a nic nekritizovat, pokud jde o liberalismus samotný. To je ovšem přesný opak otevřené společnosti v jejím původním významu.
Není divu, že mluví-li dnes v médiích liberální politologové, novináři, politici, má mnoho lidí pocit, jako by tito lidé žili v nějakém úplně jiném světě. Takto se např. vyjádřila má blízká kamarádka po poslechu diskuzního pořadu Českého rozhlasu. Hovořili v něm čtyři velmi renomované a všeobecně známé osobnosti na téma ohrožení liberální demokracie. Pocit, že liberální elity jsou takříkajíc „úplně mimo“ je přitom relativně nový. Poněkud to připomíná situaci na konci komunismu, což však má být jen konstatováním podobnosti, nikoliv prognózou. Na rozdíl od Deneena totiž nejsem jednoznačně přesvědčen, že konec liberální éry už nastal.
Recenzovaná kniha: Patrick J. Deneen: Proč selhal liberalismus, Academia: Praha 2019
Zdroj: casopisargument.cz
