Sebeúctu východoevropských členů Evropské unie bolestivě zasáhla dvě popíchnutí jejich západních partnerů, která vypovídají o podstatných názorových rozdílech a dokonce snad i o systémové krizi ve vztazích mezi východní a západní částí EU. Nejprve při hlasování o otázce návratu Ruska do Parlamentního shromáždění Rady Evropy (PACE) „stará Evropa“ (Německo, Francie) jednoduše přehlédla proti tomu protestující „novou Evropu“. Ještě větší šok následoval při výběru nových členů řídících orgánů EU. Poprvé od rozšíření unie nebyl do jejích vrcholných orgánů zvolen žádný kandidát z východní Evropy.
Nelze však tvrdit, že by mezi zástupci východoevropských zemí chyběly silné politické osobnosti. Více než vhodní kandidáti zde byli, ale jak píšou odborníci, byli „hrubě a jako názorný příklad“ ignorováni.
V předvečer voleb byl zvažován jako kandidát na post předsedy Evropského parlamentu bývalý premiér Bulharska, pocházející z ukrajinského Chersonu, Sergej Stanišev, prezident Strany evropských socialistů. Některá média dokonce zveřejnila informaci, že byl zvolen. Stanišev se však nakonec odmítl zúčastnit volební soutěže, protože byl přesvědčen, že nemá žádnou šanci na výhru.
Bulharští politologové konstatovali, že východní Evropa utrpěla katastrofickou ztrátu vlivu v EU a poukázali na to, že tento stav zapříčinila jednak arogance západu a jednak i vlády východoevropských zemí. Bulharský tisk píše, že země východní Evropy byly od samého začátku vstupu do EU zaměstnány nikoliv evropskými záležitostmi, ale „držbou svých feudálních panství, získáváním dotací z evropských fondů“ a tím, aby „je nikdo nevyrušil“.
Prezidentka Litvy, Dalia Grybauskaite si činila velké naděje, že se probojuje na post předsedkyně Evropské komise zároveň s uplynutím jejího funkčního období prezidentky Litvy. O této možnosti psala už v roce 2013 informační agentura Reuters. Grybauskaite se snažila získat tuto funkci až do samého konce tím, že rozvinula v Bruselu horlivou aktivitu. Její kandidatura však nebyla vůbec zvažována. Hrdá žena svoji prohru nijak nekomentovala. Místo ní to učinil premiér Litvy, Saulius Skvernelis, který „vyjádřil lítost“ nad tím, že „žádný politik ze střední nebo východní Evropy nezískal v EU důležitou funkci“.
Litevský filozof a profesor politologie A. Jokubaitis, který analyzoval pozici svých krajanů v EU, konstatoval, že Litevci postrádají jak vůli, tak i cíl, jednoduše jen „pozorují, co se s nimi děje“.
Na uplynulém summitu EU soustředila východní Evropa prostřednictvím Visegrádské čtyřky veškeré své politické úsilí na znemožnění obsazení pozice předsedy Evropské komise holandským socialistou Fransem Timmermansem. Toto je však limit této skupiny zemí. Svého zástupce do vrcholných pozic už neprosadily. Podstata věci nespočívá jen v tom, že při rozdělování křesel byla dána přednost staré Evropě, ale i v tom, že nově zvolení vůdci EU se staví kriticky k východoevropským zemím.
Francouzka Christine Lagarde – nová předsedkyně Evropské centrální banky (ECB) je známá z předešlého působení na pozici výkonné ředitelky Mezinárodní měnového fondu (MMF) svým přísným přístupem k poskytování úvěrů. Obvykle je spojuje s požadavkem dodržení velmi tvrdých fiskálních (rozpočtových) podmínek, což je pro východní Evropu vážný problém.
Španělský socialista Josep Borrell, který byl zvolen do funkce vysokého představitele EU pro zahraniční politiku, se proslavil tím, že je oponentem katalánského separatismu a kategoricky odmítá uznat nezávislost Kosova. Jestliže bude pokračovat v této linii, pak v balkánském křídle EU vznikne nepříznivá situace pro ty země východní Evropy, které uznaly Kosovo jako samostatný stát.
Italský socialista David Sassoli, který bude vykonávat funkci prezidenta Evropského parlamentu, neskrývá svůj nepřátelský postoj k evropské „nové pravici“, která je aktivní zejména ve východní Evropě, například v Maďarsku a v Polsku. Kriticky se staví k celému tomuto regionu.
Nová předsedkyně Evropské komise, Němka Ursula von der Leyen bývá obvykle oceňována za svoji tvrdou pozici ve vztahu k Rusku. Nelze však opominout i to, že je zastánkyní nezávislosti EU ve vztahu k USA. Ty východoevropské země, které jsou svojí politikou těsně spojeny s Washingtonem, nebudou pravděpodobně jejími oblíbenci. Stačí jen připomenout, že von der Leyen byla proti dodávkám zbraní z Evropy na Ukrajinu.
Belgičan Charles Michel, vnímaný jako tvůrce Francie, bude ve funkci předsedy Evropské rady podle všeho prosazovat dominanci německo-francouzského svazku v EU, a to i na úkor zájmů východní Evropy.
V čem tkví příčiny tohoto trvalého odmítání východní Evropy zakládajícími zeměmi EU?
Hlavním důvodem je nadcházející brexit, který má negativní důsledky pro jednotu EU, což nejvíce zasáhlo zakládající země tohoto společenství. Na samém počátku brexitu předpověděli američtí analytikové, že bez Velké Británie se Evropská unie stane francouzsko-německým podnikem, ve kterém bude dominovat Německo a všechny ostatní menší státy zůstanou uvězněny mezi ním a Francií. A to se právě nyní děje. Berlín a Paříž se teď domnívají, že nejdůležitější je řešit problém posílení kontroly nad takovými státy EU, u kterých hrozí, že budou následovat britský vzor a v důsledku toho zničí unii. Východní Evropa a její zástupci jsou vnímáni jako její nejslabší článek, protože na mnoha místech je už možné pozorovat nálady shodné s britskými.
Nedůvěra staré Evropy k nové je do značné míry také důsledkem rostoucích rozporů mezi EU a Amerikou Donalda Trumpa. Východoevropské země, zejména Polsko, Rumunsko a všechny pobaltské státy jsou v Bruselu považovány za trojského koně USA v Evropě. Aby se ochránila před destruktivním vlivem Washingtonu, je EU nucena omezovat lobbistické možnosti jeho stoupenců.
V jádru EU také roste podráždění způsobené neustálým vtahováním této organizace do konfliktů s Ruskem, ve kterých se angažuje mnoho východoevropských zemí, poháněných historicky zapříčiněným odporem nebo touhou po odplatě. Je snadné představit si, kam by byla schopna dovést vztahy s Moskvou rusofobka Grybauskaite, kdyby jí byla svěřena funkce předsedkyně Evropské komise.
Avšak nejzákladnější příčinou rozporu mezi „dvěma Evropami“ jsou ekonomické rozdíly, které lze jen těžko překonat. Vzhledem k rozpočtovým problémům, které vznikly v důsledku odmítnutí Anglie zaplatit dluhy napáchané brexitem, přistoupila EU k výraznému snížení dotací a financování projektů infrastruktury východoevropských členům EU. V rozpočtovém období 2021-2027 nejsou tyto výdaje vůbec plánovány. Předpokládá se, že v důsledku tohoto kroku poklesne HDP těchto zemí v průměru o 25 %. Je snadné pochopit, jak tohle dopadne. Je pochopitelné i to, proč země staré Evropy mají potřebu nasadit krátkou uzdu svým východním sousedům. Ale bude mít pak ještě smysl další setrvání východoevropských zemí v EU?
Zdroj: fondsk.ru
Preklad: zvedavec.org
