Kusturica: Západní materialisticky založený svět produkuje války, ale tváří se, že je humánní

15.09.2019 | 13:26 V roce 2011 poskytl srbský režisér velký rozhovor Reflexu, byla to skutečně „jízda“ a své protivníky rozhodně nešetřil.

Prezident Miloš Zeman při své cestě do Srbska oznámil, že ocení v říjnu na Pražském hradě známého režiséra Emira Kusturicu státním vyznamenáním Medailí Za zásluhy. Kusturica, který studoval v Praze, a proslavil se například filmy Dům k pověšení, Arizona Dream, Underground nebo Černá kočka, bílý kocour, je přitom sžíravý kritik Západu, kterému připisuje i vznik balkánských válek v 90. letech při rozpadu Jugoslávie. V roce 2011 poskytl srbský režisér velký rozhovor Reflexu, byla to skutečně „jízda“ a své protivníky rozhodně nešetřil.

Ve vašem filmu Dům k pověšení, jenž je z roku 1988, jeden z herců říká: „Co by má duše dělala bez křídel? Moje duše chce lítat.“ Jak je na tom vaše duše? Lítá? Nebo se plazí někde u země?

Pořád lítá. Furt mám křídla. Chtěl jsem tím vyjádřit myšlenku, že si mohu dovolit něco, co jiní lidi nemají. Nikdy a nic nedává takovou radost, jako když kreativní člověk něco udělá. Ve filmu, v architektuře, v muzice. Já u toho, co dělám, projdu katarzí, vnitřním očištěním. Cítím se jako řecký bůh Dionýsos, který šířil pohodu a zajímavé myšlenky, ale své protivníky nešetřil.

Své protivníky skutečně nešetříte. Jak se však to vnitřní očištění projevuje navenek?

U každého jinak. Podívejte se například na muzikanty. Třeba africké. Jakou radost mají z muziky, až se z toho někdy vožerou.

To my děláme přece taky.

Jenže my to děláme formalizovaně. Máme pomyslný oltář, před nímž něco obětujeme nebo si před ním na něco hrajeme, ale je to pořád totéž. U nich to vyvěrá z vnitřních pocitů.

Dnešní svět je ovšem svázaný mnoha formálními pravidly, mocí peněz, ale i rodinou či podmínkami v práci. Pokud pravidla přesně dodržujete, vnitřní svoboda je najednou velmi omezena. Přesto jste pořád úplně svobodný?

Máte pravdu, lidi jsou pod strašným tlakem. Já se z toho dostávám tím způsobem, že udělám ve filmu to, co chci. Pomocí toho také mizí napětí mezi materiálním a duchovním. Narodil jsem se v bývalé Jugoslávii, to je oblast, jež má z jedné strany velký západní materialisticky založený svět, který produkuje války, ale tváří se, že je velmi humánní. Vzpomínám si na slova Bohumila Hrabala z Příliš hlučné samoty: „Nebesa nejsou vůbec humánní a člověk, kterému to myslí, tak také humánní není, ne že by nechtěl, ale že to odporuje správnému myšlení.“

Tím naznačujete, že Západ není vnitřně svobodný?

Říkám to, že ti, co produkují války, jsou dnes strašně humánní. A to je tragédie.

Moment! Vy jste z Východu, ale uspěl jste i na Západě. Jak je to tedy možné? Není to proti logice toho, co tvrdíte?

Protože se chovám, jako bych byl ve starém Římě! V něm to bylo jako v dnešním New Yorku. Slyšíte mnoho jazyků a názorů. Ve starém Římě bylo slyšet, co říká Balkán, co říká Středomoří, co říká Sýrie. Velký svět respektoval různé hlasy. Já jsem ale trochu netypický příklad. Dospěl jsem intelektuálně a mentálně při studiích v Praze, kvůli tomu jsem dnes tam, kde jsem. Mým měřítkem je přitom helénistické Řecko, tedy střetávání kultur, vzájemné ovlivňování. Jenže když se dnes vrátíte do Sarajeva, kde jsem se narodil a kde jsem kdysi žil, už tyto myšlenky nemají vůbec žádnou cenu.

Už vůbec žádnou? Hovořili jsme na začátku o duši z vašeho filmu Dům k pověšení. Jenže v balkánských válkách v 90. letech nahradily lidské duše kulky a granáty. Co se stalo s dušemi Srbů, Chorvatů či Bosňáků?

Války na Balkáně jsou od středověku v produkci někoho ze Západu či Východu. Nevznikaly původně u nás.

Myslíte si, že je někdo cizí uměle vyvolával?

Válka je důsledkem ekonomických zájmů. Podívejte se na boje mezi Chorvaty a Srby za poslední staletí a vidíte, že Východ se nešíří na Západ, ale Západ na Východ. Tam najdete odpověď. A rozšířilo se to kdysi až do mého rodného Sarajeva a pak i do Kosova. Vy nevidíte na příkladě Kosova srovnání s vašimi Sudety? Západní země se dohodly, že to tak bude, a ta území se odtrhla. Jak kdysi v Československu, tak nedávno v Kosovu. A Kosovo dnes vede mafie.

Tvrdíte, že balkánské války vznikly i vinou Západu. To skutečně nevidíte, že je vyvolali někteří místní politici a radikálové?

Jasně že vidím a uznávám to. Válku koprodukovali i srbští, muslimští a chorvatští extrémní nacionalisté. Tím byl společný život různých národů v Bosně naprosto zničen.

A mohlo by se to někdy vrátit tam, kde to bylo před válkami z 90. let?

Nikdy! V Sarajevu je už jen několik srbských duší. Nikdy se to už nevrátí. Nejvíce nesnáším to dnešní lhaní, že Sarajevo je multietnickým městem. Jsem přitom poslední, kdo by nechtěl národnostně smíšené Sarajevo. Měl jsem to rád, byl jsem tam jako ryba ve vodě. Ale upozorňuji, že největší etnické čistění při posledních balkánských válkách se odehrálo v Krajině v Chorvatsku. Tam žilo skoro půl miliónu Srbů, ale vrátily se jich tam jen desítky tisíc.

V Československu jsme většinou vnímali všechny jako Jugoslávce, nerozlišovali jsme moc, zda je někdo Srb, Chorvat, či Slovinec. Nebyla to vlastně chyba světa, že to nerozlišoval a pak se divil, co se to tam děje za hrůzy?

Balkán je plný paradoxů. Například já si myslím, že bývalý jugoslávský prezident Josip Broz Tito řídil zemi v určitou dobu kvalitně. Dokázal dobře balancovat mezi Východem a Západem. Protože když se podíváte na mapu, tak neuralgickým bodem Evropy je řeka Drina, která tvoří hranici mezi Bosnou a Srbskem. Právě tam se ve skutečnosti potkává Západ a Východ. Z toho vznikaly ty války, ne proto, že by byli Srbové či muslimští Bosňáci špatní.

Jedna moje spolužačka z univerzity v květnu 1980, kdy zemřel Tito, jenž byl polodiktátorem, upřímně nad jeho smrtí brečela. Jak jste reagoval vy?

Byl jsem na fotbale. Hrálo Sarajevo s Osijekem. Fotbal to nebyl nic moc, ale když oznámili smrt Tita, někteří hráči padli na kolena. Můj otec však nenáviděl Tita a já jsem tehdy prezidenta vnímal jako dopravní značku, již moc neregistrujete, i když o ní samozřejmě víte.

Komu vlastně fandíte ve fotbale?

Partizanu Bělehrad. Nemám rád konkurenční Crvenou zvezdu.

Natočil jste totiž i dokumentární film o Diegu Maradonovi, legendárním, ale velmi kontroverzním argentinském fotbalistovi. Co vás k tomu vedlo? Láska k fotbalu?

Ne. Peníze.

Povídáme si o tvůrčí svobodě, duši a vy najednou vypálíte slovo peníze.

Byl to nápad španělského producenta. Pak jsem si vzpomněl na některé Maradonovy úžasné góly, ale i na ten, jejž dal na mistrovství světa v roce 1986 rukou Anglii, jak se mu říká „Boží ruka“. Řekl jsem si, že ten film by mohl být taková silná emocionální sebeidentifikace, proto jsem to udělal.

Maradona ale podporoval diktátory, Huga Cháveze z Venezuely či Fidela Castra z Kuby. To vám nevadí?

I já jsem podporoval Fidela Castra!

Vám skutečně nevadí, že Castro zavíral do vězení lidi pro jejich názory? To je přece zcela proti tomu, co tvrdíte ve svých filmech.

Prosím vás, Američané zabili v Iráku milión lidí. Kdybychom neměli lidi jako Fidel Castro a Chávez, svět by byl nudný.

Vždyť přece dobře víte, že podobní diktátoři omezují svobodu.

Oni to dělají proto, aby někteří jejich lidé mohli vůbec žít a jíst. Vezměte si, jak vypadají některá americká města, kolik je tam chudáků.

I tak si myslím, že film Maradona je propaganda.

A co je americká televize CNN? To není propaganda? Média jsou propaganda. Když tento náš rozhovor dobře seškrtáte, tak ze mě uděláte chytrého člověka či naprostého blbce. Nacionalistu nebo imperialistu. Upozorňuji, že jsem antiimperialista.

Nebudu škrtat, to by byla škoda, mám to rád autentické.

Ještě to dokončím. Jsem svobodný člověk, který nemá žádné politické zázemí. Opakuji, jsem antiimperialista, protože to, co se někdy dnes děje ve světě, se v ničem neliší od toho, co se dělalo za dob největší slávy imperialismu. Jen se to jinak pojmenovává.

Podle toho, co říkáte, vlastně popíráte všechny moderní marketingové poučky. Jste nespoutaný, jdete proti většinovým názorům, jste bohémský, ale producenti vám přesto dávali na filmy peníze. Jak je to možné?

Nevím. Prodává mě moje jméno. A to je myslím pořád dobré. Ale nikdo nevíme, dokdy to tak bude. Proto dělám i jiné věci. Když jsem byl mladší, dostal jsem se na nějaký filmový festival, protože ty akce nesly třeba mytologii Federica Felliniho. Dnes už existuje pouze mytologie Hollywoodu. A ten chce konzumní svět.

Právě proto se vaše filmy odborníkům i lidem líbí, že jdete proti konzumu. Není to vlastně vypočítavost?

Vůbec ne. Já to neumím dělat jinak.

Pražskou FAMU jste ukončil v roce 1978. To u nás byla tuhá normalizace, cenzura, nesvoboda, vnitřně svobodné umělce, jak o nich hovoříte, například z české skupiny Plastic People of the Universe, věznili. Jak jste dospěl k vnitřní svobodě v nesvobodném světě?

Přijel jsem v roce 1974 ze Sarajeva do Československa. Pražská scénografie byla úplně jiná. Podíval jsem se na některé baráky a myslel si, že každý z nich je snad parlament. To, co bylo typické pro Evropu, v Sarajevu téměř chybělo. Cítil jsem před tím určitou zakomplexovanou, ale o to jsem dostal větší vůli něco udělat. Bral jsem Prahu jako základ kulturně historický, ne politický. Pro cizince to navíc zde bylo za komunismu samozřejmě lehčí. Mohl jsem kdykoli odjet. Cítil jsem však u toho, že čeští intelektuálové, kteří šířili jiné myšlenky, to neměli tady tehdy lehké. Přesto to všechno, co jsem zažil kdysi v Praze, jsem v současnosti zamířil vlevo, ne vpravo.

A za studií v Praze jste byl více politicky vpravo?

Jakoby. Byl jsem hlavně proti Sovětům. Přesto dnes nerozumím tomu, že mi někdo vyčítá, že jsem proti NATO. Jsem proti těm, co produkují války.

Nebyl jste navíc sám, kdo studoval v komunistické Praze a pak ve své tvorbě dospěl k velké umělecké svobodě, kterou jste šli proti totalitě. Byli to v různých letech i další režiséři z Jugoslávie – Goran Marković, Lordan Zafranović, Goran Paskaljević, Rajko Grlić. Proč taková koncentrace Jugoslávců právě na škole v Praze?

Protože bylo známé, že nejlepší filmová škola na Východě byla ta pražská. Podívejte se, co dokázali v těžkých časech nesvobody vaši filmaři, jako Ivan Passer, František Vláčil, Otakar Vávra, Miloš Forman, Jiří Menzel. To je mnohem lepší, než co se dělá dneska. Někdy to platí v případě Západu a Východu pořád. Kdybych porovnal švýcarský a srbský film, tak Srbsko je mnohem lepší. Bohužel i naši dnešní mladí tvůrci jsou stupidní, protože si myslí, že mají imitovat Hollywood. Je naprostou stupiditou si myslet, že na ně západní trh čeká. Trh Velkého bratra v Hollywoodu naopak nechce, abychom byli kreativní. Ten trh pouze chce, abychom přijeli do Hollywoodu a byli konzumenti. Český, polský či srbský film je dnes zablokovaný, protože mladší režiséři nemají myšlenkovou jistotu, nevědí, jakým směrem se ubírat. U nás i u vás je spousta silných příběhů, ale proč je nedělají? Myslí si, že udělají díru do světového filmového trhu jinak. Je to stupidní.

Když jsme hovořili o vašich studiích v Praze, tak je známo, že Češi a Jugoslávci měli k sobě v minulosti hodně blízko. Před druhou světovou válkou byly dokonce Československo a Jugoslávie strategickými a vojenskými spojenci. Největší demonstrace na celém světě v srpnu 1968 proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy byla v Bělehradě. Bylo na ní sto tisíc lidí. Už ten vztah vymizel? Srbové totiž těžce nesli, že premiér Miloš Zeman a prezident Václav Havel podpořili v roce 1999 bombardování Bělehradu a dalších srbských měst, jež prováděla letadla NATO.

To bombardování bylo strašné. Nechápu, že intelektuál jako Václav Havel něco takového podpořil. Přitom když u vás vládli komunisté s Rusáky, tak Havlovy hry se pravidelně hrály v cizině jen v Bělehradě. Pan Klaus byl v tomto případě vždy více na straně, která byla racionálnější.

Myslel jsem to tak, zda si Srbové pořád nemyslí, že je Češi opustili a zradili?

Ne. Většina Srbů ani neví, kdo je Havel. Jestliže ale někdo podporuje podobné bombardování, tak opět připomenu Hrabalova slova: „Člověk, který myslí, nemůže být humánní.“ Pan Havel si na humanistu jen hrál. Ale vždy, když přijedu do Prahy, cítím, že je něco mezi námi strašně podobného. Třeba Miloš Forman. Miloš je srbské jméno.

Emir je ale původem arabské, tedy vlastně muslimské jméno, že?

Ano. Můj otec se jmenoval Murat, to je turecké jméno, ale byl to Srb, to je paradox, jakých bylo v Jugoslávii mnoho.

Nesete dnes také jméno Nemanja, protože jste přijal pravoslavnou srbskou ortodoxní víru v klášteře Savina v roce 2005. Proč?

Byl jsem ateista. Rodiče byli ateisté. Když ale zmizela Jugoslávie, chtěl jsem artikulovat něco, co patří k srbské tradici.

To už vám však bylo 50 let. Hledal jste Boha?

Bůh je v kultuře. A těm, co se snaží dokázat, že Bůh neexistuje, těm nevěřím.

Někteří vám vyčítají, že to je pouze vaše další velká póza. Je?

Oni netuší, co člověk cítí a dělá. Nepotřebuji další pózu. Už mám dost jiných.

Zdroj: reflex.cz


Zaujímavosti