Koronavirový Majdan v Srbsku: Tři motivy pro nepokoje. Spojila se bělehradská kavárna s nacionalisty?

13.07.2020 | 18:38 Dmitrij Bavyrin analyzuje současné nepokoje v Bělehradě a dalších srbských městech, kde se opozice nehodlá smířit s Vučićovým volebním triumfem, opatřeními kvůli koronaviru, ale i ústupky v otázce Kosova.

Záběry masových nepokojů a rabování, na které jsme si zvykli v případě USA, přicházejí nyní ze Srbska. Druhou noc v řadě (psáno 9. července – pozn. PP) zde demonstranti bojují s policií a útočí na budovu parlamentu – a nikoli bez úspěchu. 

Oficiálním důvodem je záměr vlády vrátit zemi do karantény, ale ve skutečnosti je všechno mnohem složitější – odehrává se tu souboj za budoucnost Balkánu.

Před půldruhým týdnem srbský prezident Aleksandar Vučić triumfálně vyhrál parlamentní volby: vládnoucí koalice předvedla dlouho zapomenuté „jugoslávské“ výsledky – získala více než 70% hlasů, přičemž šest ze sedmi hlasů bylo odevzdáno Vučićově straně a pouze jeden jejich socialistickým partnerům – bývalé straně Slobodana Miloševiče.

Všechny ostatní politické síly zůstaly zcela mimo hru: Vlastenecká aliance, která obsadila třetí místo, získala pouze 4 % hlasů.

Pravda, část opozice – jakási koalice různorodých stran „Aliance pro Srbsko“, prohlásila Vučiće diktátorem a volby za zmanipulované, takže se jich vůbec nezúčastnila. Tento bojkot se odrazil na volební účasti – poprvé v nové historii Srbska nepřekročila 50% (obvykle dosahovala o něco méně než 60%), ale nikdo tomu nepřikládal zvláštní význam. Mnohobarevná opozice prezidenta se zdála být na hlavu poražená, jakoby se vnitřně smířila s porážkou, a nic nevěstilo velký problém.

Povstání v Bělehradu

Nyní však Bělehrad již několik nocí nespí – zdánlivě odnikud vyšly tisíce demonstrantů a pustily se do pouličních bitek s policií. Několikrát uspořádaly organizované pokusy obsadit budovu parlamentu – Skupčinu, přičemž jeden z nich byl úspěšný, ale nakonec se vnitřním bezpečnostním silám podařilo vyhnat radikály z budovy.

Počty obětí jdou zatím do desítek, ale většinou utrpěli policisté – na ně létají kameny a Molotovovy koktejly. Dostalo se i na město jako celek – v dnešní době se takovéto události neobejdou bez vandalismu, zapálených automobilů a rozbitých výloh.

Bezpečnostní síly odpovídají slzným plynem, nájezdy kavalérie a tlakem obrněných vozidel. A jejich akce jsou většinou úspěšné – ráno město znovu utichá a kouř z požárů se pomalu rozptyluje. Připomíná to spíše akt neposlušnosti než barevnou revoluci.

Požadavky protestujících jsou však poměrně radikální: plánují buď rovnou svrhnout vládu, nebo ji alespoň natolik vyvést z míry, aby bylo možné použít sílu „později“. Srbové to z větší části přijímají podrážděně, čili tvrdá opatření ze strany policie mohou přispět k dalšímu vzplanutí protestů.

Pozoruhodný je i mimořádně malý počet zatčených (desítky), přičemž důvod je stejný – úřady nechtějí pohněvat dav, protože dav se hrne pomoci svým vlastním, jak říkají Srbové.

Na srbský způsob

Všechny události mají v zásadě spoustu národních rysů, které doslova pronikají Balkánem. 

Například pod rozmáchnuté ruce policistů padla skupina tří mužů, kteří se náhodou ocitli mezi pořádkovými silami a radikály. Existuje video, kde se tito tři oklepávají a klidně se vracejí na lavičku, aby si dopili své pivo.

Svědci píší o případech, kdy tvrdý postup policistů zastavil zvednutý transparent s tvářemi pravoslavných světců. Kde jinde uvidíme něco takového?

Vzácné nejsou ani čelní útoky – místní vláda se neizoluje od lidí zábranami a sítí kontrolních stanovišť, dosud se to tu nevžilo. Obyčejně se protestuje v noci, protože během dne je v této roční době v Bělehradě nedýchatelno.

Ale především se zdá, že samotní protestující nevědí, co chtějí, nebo chtějí nemožné – a to je také srbské specifikum. Soudě podle výkřiků v davu většina žádá Vučićovu rezignaci a podle Kiplinga „ho nazývají zemským červem “, nicméně každému je jasné, že v blízké budoucnosti žádná rezignace nebude.

Střednědobá perspektiva však může přijít předčasně a v takovém případě bude obtížné věstit prezidentovi povzbudivou budoucnost.

Existují tři hlavní důvody, které přiměly Srby povstat.

Prokletý koronavirus 

První a hlavní je třikrát prokletý koronavirus. Nyní se po celém světě šíří tzv. druhá vlna a Srbsko se do této vlny dostalo: počet nakažených lidí se prudce zvýšil. Systém zdravotní péče je v republice slabý, navíc nejsou peníze, tudíž vláda učinila rázné opatření – od pondělí platí pro všechny tvrdá karanténa. To rozhněvalo masy.

Je třeba vědět, že Srbsko zavedlo jednu z prvních karantén v Evropě a byla naprosto bezprecedentní, výjimečně tvrdá. Následně sice na některých místech evropského kontinentu utáhli šrouby ještě pevněji, ale srbský režim byl nadále vnímán jako diktatura: doprava stojí, na ulicích hlídkují vojáci, od osmi večer do pěti ráno zákaz vycházení.

Nyní se rozhodli obnovit zákaz vycházení – pro začátek tento víkend, a Srbové, kteří se sotva začali vracet k normálnímu životu, tím byli upřímně pobouřeni. Lidé si nemohou finančně dovolit další karanténu, dokonce ani třídenní – takové je obecné mínění.

Odpovědí mas byly nepokoje v centru Bělehradu a Vučić při pohledu na to zařadil zpátečku. Prohlásil, že konečné rozhodnutí o zákazu vycházení dosud učiněno nebylo: počkejte do zítřka, totální karanténa nebude, země se vynasnaží vystačit s málem krve.

Nikdo však čekat nehodlal – druhou noc naopak počet protestujících znatelně vzrostl, přičemž obyvatelé „hlavního města severu“ Novi Sad a „hlavního města jihu“ Niš se připojili k protestům a rovněž se pokoušeli útočit na administrativní budovy.

Nejde tudíž jen o karanténu – Srbové již dali jasně najevo, že v případě potřeby ji okamžitě zdola zruší. 

Nenáviděný Vučić

Druhým a neméně důležitým důvodem nepokojů je samotný prezident Vučić. Chytil se do tzv. pasti legitimity – z formálního procedurálního hlediska ho sice obyvatelstvo podporuje, ale jde o pasivní podporu s velkým podílem hlasů důchodců a venkovských obyvatel. Kdežto menšina, která Vučiće ze srdce nenávidí, žije v metropolitní oblasti a je dostatečně vášnivá na to, aby použila násilí proti policii a „zrádcům“: Vůdci opozice „Hnutí svobodných občanů“ a populárnímu herci Sergeji Trifunovičovi rozbili hlavy údajně za to, že odmítl bojkotovat volby.

Organizátor bojkotu – „Aliance pro Srbsko“ – je nyní v centru nepokojů a tahá za nitky, což je pro ni typické. V loňském roce se zemí prohnala celá řada tisícových demonstrací pořádaných týmiž soudruhy, ale kýženého cíle – rezignace Vučiće – se dosáhnout nepodařilo.

V současnosti dali jasně najevo, že se nehodlají vzdát ani sedět čtyři roky do příštích voleb se složenýma rukama – dokončí to, co bylo zahájeno silou. Možná doufají, že „demonstrace neposlušnosti“ probudí ty Srby, u nichž se zatím nahromadilo pouze podráždění: podráždění nedostatkem peněz, karanténou, Vučićem a dalšími tisíci důvody, včetně uzavření oblíbené kavárny.

Složení protestujících je různorodé, stejně jako různorodá je i samotná opozice „Aliance pro Srbsko“. Snad nejznámější osobou je tam Dragan Đilas – bývalý starosta Bělehradu, euro-liberál. Takového prezidenta Srbů by chtěli v Bruselu. Ve stejných pochodech nespokojených však vystupuje také levice a hlavní tón v silových akcích udávají nacionalisté, včetně těch extrémně konzervativních a vroucně proruských (jako například hnutí „Dveře“).

Jejich aktivní účast je mimo jiné odůvodněna třetím důvodem, pro nějž byla celá tato kypící kaše uvařena.

Kosovská kapitulace?

Západní země, zejména USA, v současné době připravují dohodu, s níž si hodlají koupit od Bělehradu uznání nezávislosti Kosova. Washington vypadá odhodlaně – Trump potřebuje před volbami nějaký úspěch v zahraniční politice a tentokrát použil sílu nikoliv proti Srbům, ale proti Albáncům.

Plánované setkání vůdců Srbska a Kosova v hlavním městě USA náhle odpadlo proto, že haagská Zvláštní prokuratura pro zločiny v Kosovu vznesla obvinění z válečných zločinů proti kosovskému prezidentovi Hashimu Thaçi a Ministerstvo zahraničí USA toto obvinění neočekávaně podpořilo.

To mohlo znamenat následující: Thaçi nesouhlasil s obsahem dohody, kterou navrhl Trump – podle všeho odmítl vrátit Srbsku Ibarski Kolašin – sever Kosova, kde žijí převážně Srbové.

Nepříliš moudrý postup od člověka, který má v regionu neporazitelnou image bandity – a ne jen tak u někoho, ale u Američanů, kteří mají spoustu důkazů o nájezdech Zmije (dříve „pana prezidenta“ znali v Kosovu hlavně jako „pronásledovatele“) a jeho bojovníků. Navíc na jaře minulého roku byl Thaçi svědkem rezignace premiéra Kurtiho – kategorického odpůrce jakýchkoli kompromisů se Srbskem, jemuž „západní partneři“ uspořádali v parlamentu hlasování o nedůvěře.

Zdá se, že Američané a eurobyrokrati si uvědomili, že národní konflikt nebude vyřešen, dokud se Ibarski Kolašin nevrátí do Srbska, a jakékoli jiné scénáře všechno jen prodlouží. V zásadě to mohli pochopit už před patnácti lety, ale lépe pozdě než nikdy.

Nyní se jednání přesunou do Bruselu: Thaçi je pod tlakem vážných obvinění a dočasně vypadl ze hry, proto Vučić uspořádal 12. července schůzku s kosovským premiérem Avdullahem Hotim se stejným programem a s přední americkou účastí.

Situace je nejistá

Nacionalisté demonstrující na ulicích Bělehradu se ovšem nechtějí spokojit pouze se severem Kosova – požadují celý region, celou „kolébku srbské civilizace“. V tomto smyslu považují jednání Vučiće za zradu a navrhují pojmout celý protest jako varování.

Přibližně stejnou taktiku zvolili také ukrajinští nacionalisté a svrhli tak mírový proces v Donbasu.

Je možné, že „akt neposlušnosti“ v závislosti na tom, zda bude v Bruselu učiněno nějaké smysluplné rozhodnutí a jaké, může přejít do nové fáze, protože nikdo přesně neví, jak většina Srbů bude reagovat na fakt, že se budou muset rozloučit s větší částí Kosova.

A není vyloučeno, že prezident Vučić, uznávaný mistr v sezení na dvou židlích, se nakonec bude muset přesvědčit o tom, že hlasy starých obyvatel v srbských provinčních oblastech nemají v revolučním Bělehradě váhu, byť tuto pseudorevoluci táhne pouze statistická menšina.

Zdroj: vz.ru
Preklad: protiproud.cz


Zaujímavosti