Jsme svědky pokusu o založení království antikrista, říká arcibiskup Vigano

11.01.2021 | 15:12
Carlo Maria Vigano odpovídal na otázky Maike Hicksonové ohledně současného stavu duchovního bojiště naší civilizace, kde se podstatná část kléru v čele s Františkem bez nejmenších pochybností postavila na stranu satana.

Vaše Excelence, nedávno jste poukázal na to, že papežský oltář Vatikánské baziliky není používán, protože byl zneuctěn obětí předkládanou modle Pačamamy. Při této příležitosti byla za přítomnosti papeže Bergoglia a jeho doprovodu spáchána velmi vážná svatokrádež.

Znesvěcení vatikánské baziliky při závěrečném ceremoniálu amazonské synody kontaminovalo Oltář Confese, protože na jeho stole byla umístěna miska obětovaná pekelnému kultu Pačamamy (článek na PP ZDE). Zjistil jsem, že toto a další podobné profanace kostelů a oltářů nějakým způsobem podněcují další podobná gesta, která se vyskytla v minulosti, a umožňují nám pochopit jejich skutečnou podstatu.

Čeho se to týká?

Mluvím o všech dobách, kdy byl satan odpoután a vystoupil proti Kristově církvi, od pronásledování prvních křesťanů po války Turků proti Byzanci, od obrazoborectví a zuřivosti Mohamedánů po Sacco di Roma rukama landsknechtů a poté od Francouzské revoluce, antiklerikalismu devatenáctého století po ateistický komunismus, Cristeros v Mexiku a občanskou válku ve Španělsku, až po zločiny komunistických partyzánů během druhé světové války a po ní a formy christianofobie, jakou dnes vidíme po celém světě.

Revoluce pokaždé - ve všech jejích variantách - vždy potvrdí svou vlastní luciferskou podstatu a dá vyniknout biblickému nepřátelství mezi potomky hada a ženy, mezi dětmi satana a dětmi Nejsvětější Panny. Tuto zběsilost vůči Madonně a jejím dětem nelze vysvětlit jinak. Mám na mysli zejména nastolení „bohyně rozumu“, které se konalo 10. listopadu 1793 v pařížské katedrále Notre Dame za obecného teroru. Pekelná nenávist revolucionářů chtěla nahradit kult Matky Boží kultem prostitutky, symbolem zednářského náboženství, neseného na ramenou, na trůně a umístěného v presbytáři. Analogie s Pachamamou jsou mnohanásobné a odhalují pekelné smýšlení, které je inspiruje.

Nezapomínejme, že 10. srpna 1793, několik měsíců před znesvěcením Notre Dame, byla na Náměstí Bastily pod maskou egyptské bohyně Isis postavena socha „bohyně rozumu“: je důležité poukázat na tento odkaz kultu starověkého Egypta dokonce i v hrozném „betlémě“ (článek na PP ZDE), který dnes stojí na Náměstí Svatého Petra. Je zřejmé, že podobnosti, které v těchto událostech nacházíme, doprovází také zcela nový prvek.

Chcete nám jej vysvětlit?

Mám na mysli skutečnost, že zatímco až do koncilu - nebo abych byl shovívavý, až do tohoto „pontifikátu“ - znesvěcení a svatokrádeže páchali vnější nepřátelé církve; od té doby vidíme skandály za aktivní účasti samotných vůdců hierarchie, za trestuhodného mlčení episkopátu k pohoršení věřících. Bergogliánská církev poskytuje stále více znepokojující obraz sebe sama, ve kterém je popírání katolických pravd doprovázeno výslovným potvrzením skutečně protikatolické a protikřesťanské ideologie a již se nezakrývá modloslužebný kult falešných pohanských božstev - tj. démonů, kteří jsou obětováni ve svatokrádežných aktech a znesvěcování posvátných věcí a míst. Vložení oné nečisté misky na Oltář Confese je liturgické gesto s přesnou hodnotou a účelem, který není jen symbolický. Přítomnost idolu „matky Země“ je přímým rouháním proti Bohu a Panně Marii.

Není proto divu, že ti, kdo chtějí zničit Kristovu církev a římské papežství, činí tak z nejvyššího trůnu, podle proroctví Panny Marie na LaSalettě: „Řím ztratí víru a stane se sídlem Antikrista“. Zdá se mi, že dnes již nemůžeme mluvit o prosté „ztrátě víry“, ale musíme vzít na vědomí další krok, kterým se projevuje skutečné odpadlictví, stejně jako počáteční podvracení katolické bohoslužby liturgickou reformou dospělo až do podoby pohanského uctívání, které zahrnuje systematické znesvěcování Nejsvětější svátosti - zejména příkazem podávání na ruku pod záminkou covidu - a to při stále evidentnější averzi vůči tradiční liturgii.

V zásadě selhává mnoho forem počáteční „obezřetnosti“ při utajování skutečných záměrů inovátorů, a tak je odhalena skutečná podstata díla Božích nepřátel. Pod záminkou společné modlitby za mír další skandální ohavnosti dnes již nejsou zapotřebí a předpokládá se, že bratrství mezi lidmi souvisí se spásným posláním církve.

Jak hodnotíte události od října 2019, zejména zrušení titulu Kristova náměstka u Bergoglia, skutečnost, že již necelebruje na papežském oltáři a pozastavil veřejné mše u Svaté Marty?

Filozofický princip „Agere sequitur esse“ nás učí, že se každý chová v souladu s tím, čím je. Každý, kdo se odmítá nazývat Kristovým náměstkem, má zřejmě dojem, že se k tomuto titulu nehlásí, nebo dokonce s pohrdáním nahlíží na eventualitu, že má být náměstkem toho, kterého, jak svými slovy a činy ukazuje, nechce uznat a uctívat jako Boha. Prostě se domnívá, že jeho vlastní role na vrcholu Církve se nepotřebuje shodovat s katolickým konceptem papežství, nýbrž pouze s jeho aktualizovanou a „odmytologizovanou“ verzí. Bergoglio, který se současně nepovažuje za Kristova náměstka, se také může přidržovat určitého chování, tedy lhostejného falšování Magisteria a šíření pohoršení u veškerého křesťanského lidu. Celebrovat in pontificalibus u oltáře stojícího nad hrobem apoštola Petra by zastínilo jeho výstřednosti, ten neustále znechucený výraz, který nehodlá ani skrývat, kdykoli slaví papežské funkce: chce proto mnohem lépe vyniknout v prostoru pod Katedrou svatého Petra, kde na sebe obrací pozornost věřících, kteří se jinak obraceli k Bohu.

Uznáváte tedy „symbolickou“ hodnotu těchto skutků papeže Františka?

Symboly mají svou vlastní přesnou hodnotu: volba jména, rozhodnutí žít v Domě Sv. Marty, opuštění insignií a oděvů římského papeže, jako je červená mozzetta, rocheta a štóla, papežský znak na štóle - bylo symbolicky výmluvné. Vytrvalý důraz na vše, co je profánní, je příznačný, stejně jako charakteristická nesnášenlivost vůči všemu, co symbolicky připomíná konkrétní katolický obsah. Možná je to i jakési symbolické gesto, kterým Bergoglio při epiklézi po proměňování ve mši pokaždé zakrývá kalich rukou, jako by chtěl zabránit vylití Ducha svatého.

Tedy stejně jako pokleknutí před Nejsvětější svátostí je vyjádřením víry v reálnou přítomnost a je projevem úkonu bohopocty, tím, že nepokleká před Nejsvětější svátostí, Bergoglio veřejně hlásá, že se nechce pokořit před Bohem, přičemž mu nedělá problém padnout na všechny čtyři před imigranty nebo úředníky africké republiky. A když se někteří mniši, jeptišky, duchovní a laici, klaněli před Pačamamou, dopustili se skutku skutečné rouhavé modloslužby, nepřípustně ctili modlu a klaněli se démonu. Symboly, znaky, rituální gesta jsou tedy nástrojem, kterým se bergogliánská církev projevuje takovou, jaká je.

Všechny tyto „obřady“ nové církve, které víceméně naznačovaly prvky vypůjčené z profánních liturgií, nejsou náhodné. Představují jednu z fází Overtonova okna směřujících k přijetí toho, o čem ve skutečnosti Bergoglio již teoretizoval při svých vystoupeních a aktech svého „magisteria“. Na druhé straně šaman, který dělá na čele Jana Pavla II. znamení Šivy, a Buddha uctívaný na svatostánku kostela v Assisi, to vše je třeba chápat v dokonalé shodě s dnešními hrůzami, s jakými došlo až na potraty v devátém měsíci, stejně jako se před legalizací sňatků osob stejného pohlaví začínalo s omezenými případy pod záminkou, že taková sodomie nepovede k diskusi o instituci přirozeného manželství.

Excelence, domníváte se, že tyto události budou mít další vývoj?

Pokud se Pán, Nejvyšší a Věčný Velekněz nerozhodne skoncovat s touto realitou obecné zvrácenosti u hierarchie, bude katolická církev stále více zatlačována „sektou“, která se roztahuje a zneužívá situaci. Věříme v Kristova zaslíbení a ve zvláštní pomoc Ducha svatého, ale nesmíme zapomínat, že odpadlictví vedoucích představitelů Církve je součástí eschatologických událostí a nelze se tomu vyhnout.

Domnívám se, že dosud vytvořené předpoklady - které do značné míry odkazují na II. vatikánský koncil - vedou neúprosně stále jasnějším způsobem k „demonstraci odpadlictví“ u vůdců bergogliánské církve. Nepřítel požaduje od svých služebníků loajalitu, a pokud se zpočátku zdá, že je spokojen s dřevěnou modlou uctívanou ve vatikánských zahradách nebo s obětováním půdy a rostlin umístěných na oltáři svatého Petra, bude brzy požadovat takové veřejné a oficiální uctívání, které nahrazuje trvalou Svatou oběť. Tak by se konkretizovalo to, co Daniel prorokoval o ohavnosti zpustošení na svatém místě. Poznamenávám přesné vyjádření Písma svatého: „Cum videritis abominationem desolationis stantem in loco sancto“ (Dan 9, 26); je zde tedy jasně napsáno, že k této ohavnosti dojde, a to znamená, že se Satan představí v póze drzého a arogantního vystupování na místě, které mu je nejvíce cizí. Bude to ohavnost, pohoršení, skandál, neslýchaná bezprecedentní věc, pro kterou nám chybí slova odsouzení.

Co nás čeká, pokud to bude pokračovat tímto směrem?

To, čeho jsme svědky, představuje podle mého názoru obecný pokus o založení království antikrista, které bude předcházet vystoupení Falešného proroka, předchůdce toho, kdo zahájí konečné pronásledování církve před definitivním a drtivým vítězstvím našeho Pána.

„Symbolická prázdnota“ papežského oltáře není jen varováním pro ty, kteří předstírají, že nevidí skandály tohoto „papežství“. Je to i způsob, jaký si Bergoglio přeje, abychom si zvykli brát na vědomí podstatnou změnu v pojetí papežství v samotné církvi; máme v něm vidět nikoliv posledního z dlouhé řady římských papežů, kterým Kristus nařídil pást své ovce a své beránky, ale první hlavu filantropické nadnárodní společnosti, která si uzurpuje jméno „katolická církev“ jen proto, že mu to umožňuje kochat se z falešné prestiže a autority, jaké není rovno dokonce ani v dobách obecné náboženské krize.

Paradox je tedy evidentní: Bergoglio ví, že může účinně zničit církev a papežství, pouze pokud bude uznáván jako papež; ale zároveň nemůže vykonávat papežství v přísném slova smyslu, protože by přitom měl nutně mluvit, chovat se a vystupovat jako Kristův náměstek a nástupce apoštolských knížat. Je to stejný paradox, který vidíme v občanské nebo politické sféře, kde kdokoli, kdo má pravomoc řídit veřejné záležitosti a podporovat obecné blaho, je zároveň vyslancem elity a má za úkol demolovat národ a porušovat práva občanů. Za skrytým státem a skrytou církví stojí stejný inspirátor: Satan.

Co mohou laici a duchovenstvo dělat, aby odvrátili tento běh do propasti?

Církev nepatří falešnému papeži, a ještě méně do kláštera kacířů a smilníků, kterým se podařilo dostat k moci podvodem. Musíme proto spojit naši nadpřirozenou víru v neustálé Boží působení uprostřed Jeho lidu s dílem odporu, jak to doporučují Otcové církve: katolík má povinnost postavit se proti nevěře svých pastýřů, protože poslušnost jim přísluší jen v tom, co je zaměřeno ke slávě Boží a spáse duší. Odsuzujeme proto vše, co představuje zradu poslání pastýřů, a prosíme Pána, aby tyto časy zkoušek zkrátil. A pokud jednoho dne uslyšíme od Bergoglia, že k tomu, abychom zůstali ve společenství s ním, musíme provést skutky, které urážejí Boha, získáme další potvrzení, že je podvodníkem.

Modleme se tedy. Hodně se modleme a vroucně důvěřujme ve Spasitelova slova o Jeho konečném vítězství. Nebudeme souzeni za skandály Bergoglia a jeho spolupachatelů, ale za svou nevěrnost Kristovu učení: pravá věrnost začíná životem v Boží milosti, účastí na svátosti, obětech a pokání, které nabízíme za spásu Božích služebníků.

Jaké je vaše přání do příštích Vánoc?

Mým přáním je, aby nám tyto časy zkoušek umožnily vidět, že tam, kde Kristus Král nepanuje, nevyhnutelně se rozvíjí satanská tyranie; kde nevládne Milost, šíří se hřích a neřest; tam, kde člověk nemiluje Pravdu, tam upadá do omylu a kacířství. Pokud se mnoho vlažných duší dosud nedokázalo obrátit k Bohu, protože si neuvědomují, že pouze v Něm mohou najít úplné a dokonalé naplnění své existence, snad nyní pochopí, že bez Boha se náš život stává peklem.

Stejně jako se pastýři klaněli u nohou Dítěte, Krále, ležícího zatím v jeslích, musíme se shromažďovat k modlitbě kolem oltáře - ať v podkroví nebo ve sklepě: unikat pronásledování nebo zákazu shromažďování - protože i v chudobě podzemní kaple nebo opuštěného kostela Pán sestupuje na oltář, aby se mysticky obětoval za naši spásu.

A modleme se, abychom mohli spatřit den, kdy se pravý papež navrátí, aby na Oltáři Konfese slavil svatou oběť, v obřadu, který náš Pán učil apoštoly a který po staletí neporušený byl předáván. To bude také symbolem znovuobnovení papežství a Kristovy církve.

_________________

Carlo Maria Vigano

Narozen 16. ledna 1941 Varese, (Itálie). Italský římskokatolický duchovní, titulární arcibiskup ulpianský (od r. 1992), bývalý kuriální a vatikánský úředník a diplomat Svatého stolce (v důchodu od roku 2016).

Mimo jiné zastával úřady apoštolského nuncia v Nigérii (1992-1998), delegáta pro papežskou reprezentaci Státního sekretariátu (1998-2009), generálního sekretáře vatikánské vlády (2009-2011) a apoštolského nuncia ve Spojených státech amerických (2011-2016). Jeho biskupské heslo zní Scio cui credidi.

V srpnu 2018 zveřejnil dopis, v němž obvinil papeže Františka a řadu dalších vysokých kuriálních úředníků a amerických biskupů, že dlouhodobě věděli o obviněních ze sexuálního zneužívání proti kardinálu McCarrickovi a drželi nad ním ochrannou ruku. V případě papeže pak ještě přidal obvinění, že přes znalost obvinění, proti McCarrickovi vzneseným, dotyčného zbavil trestů, které měl na McCarricka tajně uvalit Benedikt XVI., a zařadil ho mezi své vlivné poradce. Zároveň papeže vyzval k rezignaci.

V době koronavirové epidemie aktivně vystupuje proti instalaci NWO, varuje před hrozbami Deep State a Deep Church s devastujícími snahami papeže Františka a podporuje prezidenta Donalda Trumpa.

Zdroj: protiproud.cz / lumendelumine.cz


Zobraziť ďalšie

Program rádia
Zmena programu je vyhradená.

  • Bez programu

Zaujímavosti