Všechno začalo v roce 1957 nenápadným a téměř racionálně zdůvodnitelným krokem: Římská smlouva založila „společný trh“ pro šest zemí - Německo, Francii, Itálii, Belgii, Nizozemsko, Lucembursko. A protože s "integračním jídlem roste chuť“, od zrušení dovozních cel ve vzájemném obchodování se vlády států rozhodly přejít ke společnému trhu s kapitálem a s lidskými zdroji. A tím se zrodila myšlenka na měnovou integraci. Nejprve měnovou jednotku nazvanou ECU pro zúčtování mezi evropskými zeměmi (13. března 1979), až po zničení národních měn a jejich nahrazení jednotnou měnou společnou pro všechny země.
Bod, z něhož není návratu?
Argumentů pro a proti této myšlence bylo přibližně stejně. Přínosy se jevily jako reálné „tady a teď“, kdežto negativa se mohla projevit až v budoucnu. Odpůrců přechodu na jednotnou měnu byla mnoho, ale jejich vzdor byl zlomen. Měnoví integrátoři všemi možnými způsoby propagovali ony výhody, které nastanou „tady a teď“.
Před dvaceti lety Evropa překročila Rubikon: 1. ledna 1999 se objevila jednotná evropská měna „euro“ v bezhotovostní podobě a začal proces vytěsňování národních měn v jedenácti evropských státech. Od 1. ledna 2002 byla zahájena emise hotových peněz. Země, které se zřekly národních měn, utvořily tzv. eurozónu, která nyní čítá již 19 států.
Euro zaujalo po dolaru druhé místo v ratingu světových měn, a to ve všech ukazatelích (podíl v rozpočtech, v mezinárodních rezervách, v operacích na měnovém trhu FOREX) atd.
Země, které do eurozóny vstoupily, zažívaly zpočátku euforii. Ale hudba dlouho nehrála. Po pěti letech Evropu zaplavila tsunami globální finanční krize, kterou vzápětí vystřídala krize dluhová, jejíž konec není v dohledu.
Nástroj pro vymazání identity
Země, které vstoupily do eurozóny, ztratily významnou část své svrchovanosti. Předaly ji nadnárodní instituci nazvané Evropská centrální banka (ECB). Ze všech institucí evropské integrace (Evropský parlament, Evropská komise, Evropská rada atd.) má ECB největší autonomii. Je jako dnes v podstatě každá centrální banka „nezávislá“, jenomže nezávislost ECB na státech, které ji ustanovily, je mnohem větší, než nezávislost běžné centrální banky na jejím domovském státě.
ECB byla založena 1. července 1998 proto, aby mohla začít tisknout eura. Dvacetiletá historie ECB ukazuje, že nejen disponuje největší „nezávislostí“ na evropských státech ve srovnání s jinými institucemi evropské integrace, ale že má také největší vliv na život v Evropě. Centrální banky členských zemí eurozóny prakticky ztratily svou roli. ECB od nich přebírá stále více pravomocí a národním centrálním bankám zůstávají čistě technické funkce. „Ztráty“ na vrub dobrovolného převodu měnových emisních práv na nadnárodní úroveň mají na evropské země stále citelnější dopad. V některých zemích eurozóny se proto probouzejí nálady volající po opuštění eura a návratu k národním měnám.
Například Řecko bylo v létě roku 2015 na pokraji státního bankrotu a vyhrožovalo Bruselu, že opustí eurozónu. Brusel se za cenu astronomických nákladů rozhodl Řecko zachránit. Během tří let získalo od trojice věřitelů (ECB, Evropská komise, MMF) celkem 86 miliard eur. Program pomoci skončil vloni v srpnu. A je pravděpodobné, že již v tomto roce se Řecko znovu ocitne v těžké finanční situaci a bude Bruselu znovu hrozit odchodem z eurozóny.
Skepticismus ve vztahu k euru narůstá
Euroskepticismus zachvacuje Evropu a jeho variantou je nedůvěra k evropské měně. Dnes obzvláště viditelná v Itálii, kde se dostali k moci politici z takových stran, jako Pět hvězd a Liga Severu. Výše státního dluhu Itálie již překročila 130 % HDP (zaujímá druhé místo po Řecku, kde ukazatel dosáhl úrovně 180 % HDP). Italská vláda vznesla požadavek na odepsání státního dluhu u Evropské centrální banky ve výši 250 miliard eur. Jinak hrozí opustit eurozónu a vrátit se k liře.
Ovšem i v Německu (v „motoru“ evropské integrace) se paradoxně objevily výhrady proti euru. Svého času šla měnová integrace na ruku Německu a přispívala k rozvoji jeho průmyslu na úkor degradujících ekonomik Řecka, Itálie, Španělska, Portugalska a některých dalších zemí. Nyní jsou tyto země v nouzi a potřebují pomoc. Ale zdaleka ne všichni Němci to chtějí. Jsou mezi nimi politici, kteří připouštějí možnost vyloučení řady zemí z eurozóny.
Tak došlo k návrhům zastavit měnovou integraci a dokonce přikročit k měnové dezintegraci. Samozřejmě na úrovni jednotlivých evropských zemí. Avšak v Bruselu i nadále protlačují proces likvidace zbytků evropské národní svrchovanosti v měnové a finanční sféře. Například stále častěji se probírá otázka, že na úrovni celé eurozóny vznikla asymetrie: existuje jedna společná centrální banka, ale neexistuje jedno společné ministerstvo financí. Pro sjednocenou Evropu je prý nutný klasický tandem „centrální banka – ministerstvo financí“, jaký existuje v každém státě - ačkoliv oficiálně EU státem není, jen mezinárodní organizací. Zdá se, že na všech úrovních EU již bylo dohodnuto, že od roku 2021 se bude sestavovat jediný rozpočet pro celou eurozónu.
Jestliže však dnes mnoho světových sdělovacích prostředků hovoří o jednotném evropském rozpočtu eurozóny, jiný příběh vztahující se k tématu evropské měnové a finanční politiky zůstává u většiny těchto médií skryt za oponou.
Evropu řídí „gang třiceti“
Celý příběh začal v lednu loňského roku a jeho hrdinou je šéf Evropské centrální banky Mario Draghi. Na začátku loňského roku přinesla světova média velmi lakonické sdělení týkající se života Evropské unie. Ombudsmanka EU Emily O'Reillyové vyzvala představitele Evropské centrální banky (ECB), aby přestali docházet na zasedání „Skupiny třiceti“ – G30. Každý slyšel o G7, G8, G20. Někteří s rozhledem znají ještě G10. Ale G30 byl známa pouze úzkému okruhu lidí. Díky Emily O'Reillyové získala G30 slušnou „popularitu“.
Ukázalo se, že G30 má dokonce vlastní webové stránky, i když, pravda, velmi stručné. Něco z nich ale vyčíst lze. Skupina byla založena v roce 1978 bankéřem Jeffreym Bellem za účasti Rockefellerovy nadace. Sídlo má ve Washingtonu (USA). Za verbální vatou PR-informací zveřejněných na jejích stránkách prosvítá, že skupina formuluje doporučení pro centrální a přední světové banky. Účastníci setkání se dále podílejí na provádění přijatých doporučení a využívají přitom své administrativní možnosti, kontakty a vliv. Jelikož skupina byla vytvořena za podpory Rockefellerovy Nadace, je jasné, že za G30 stál David Rockefeller, který zemřel v březnu roku 2017 ve věku 102 let. Po většinu života „vládl“ jedné z největších soukromých bank na světě – Chase Manhattan Bank.
Dnes má skupina fakticky 33 členů. Všechno jsou to světově proslulí bankéři, ředitelé největších centrálních bank a soukromých komerčních a investičních bank. Někteří členové se objevují jako „ex“, jiní jako „výkonní“. Ale ve světě „majitelů klíčů“ samozřejmě žádní „bývalí“ nejsou. Uveďme pouze „vrcholové vedení“ G30 (v závorkách je uvedena funkce ve „vnějším“ světě):
- Předseda správní rady skupiny – Jacob A. Frenkel (ředitel JPMorgan Chase International).
- Předseda skupiny – Tharman Shanmugaratnam (místopředseda vlády a ministr hospodářské a sociální politiky Singapuru).
- Pokladník skupiny – Guillermo Ortiz (ředitel investiční banky BTG Pactual Mexico).
- Emeritní předseda – Paul A. Volcker (bývalý ředitel Federálního rezervního systému USA).
- Čestný předseda – Jean-Claude Trichet (bývalý prezident Evropské centrální banky).
Na seznamu členů skupiny se nachází také současný prezident ECB Mario Draghi, který se proslavil v lednu minulého roku, když o něm ombudsmanka EU prohlásila, že jeho členství v G30 vyvolává „střet zájmů“. Proč funkcionářka Evropské unie požadovala, aby Evropská centrální banka neměla účast na zasedáních skupiny G30? Ve Skupině třiceti totiž zasedají manažeři a představitelé řady bank, které jsou pod dohledem ECB. Takovéto skryté kontakty finančního regulátora s podřízenými institucemi jsou podle pravidel EU zakázány.
Evropa opět prohrála s „pány peněz“
Ve skutečnosti je vše mnohem vážnější. Bankovní systém EU ve skutečnosti neřídí Evropská centrální banka, ale zmíněný „gang třiceti“. Mario Draghi dostává pokyny od G30 a pouze je provádí. Dost na tom, že ECB sama má výjimečný status a nezodpovídá se Evropskému parlamentu, Evropské komisi ani jiným institucím EU. A pak se ještě ukáže, že nad ECB panuje vyšší autorita, nazývaná G30, kterou nejenže nikdo nekontroluje, ale mnozí o ní dokonce ani nevěděli.
Jindy velmi opatrný Mario Draghi reagoval na prohlášení ombudsmanky neobvykle prudce a kategoricky: „Účastnil jsem se práce G30 a budu se účastnit!“ Podle našich informací Draghi navštívil zasedání skupiny vícekrát během uplynulého roku. A Brusel upadl ve zmatek, protože nevěděl, jak má reagovat na vzniklou situaci. Nakonec se celá záležitost dostala do Evropského parlamentu.
Skupina poslanců skládající se z euroskeptiků a levičáků připravila pozměňovací návrhy k usnesení dříve přijatému Evropským parlamentem na základě přezkumu výroční zprávy ECB za rok 2017. Podstatou pozměňovacích návrhů bylo zakázat, aby se Mario Draghi a další funkcionáři ECB účastnili práce „tajné“ skupiny G30. Zpočátku tyto pozměňovací návrhy podpořilo 181 poslanců a 439 poslanců hlasovalo proti.
Zastánci Draghiho předložili vlastní variantu, která ponechala na Evropské centrální bance, aby se sama rozhodla, zda přijme účast na práci G30 (a jiných podobných skupin a organizací), v rámci vlastní odpovědnosti za provádění „správné“ měnové politiky EU. Původní smysl pozměňovacích návrhů byl vykraden, aby vznikl dokument „o ničem“ (zažitá tradice Evropského parlamentu, který samozřejmě žádným parlamentem není). A v polovině ledna 2019 proběhlo konečné hlasování o variantě pozměňovacích návrhů „o ničem“. Pro hlasovalo 500 poslanců; proti – 115; zdrželo se – 19.
Jednoduše řečeno, Mario Draghi, stejně jako příští prezidenti ECB, dostali plné právo účastnit se práce jakýchkoliv tajných organizací, na něž EU nemá žádný vliv, odůvodněné potřebou provádět tu „správnou“ měnovou politiku.
Euroskeptici, antiglobalisté a levice klasifikovali toto rozhodnutí „zvolených zástupců“ „sjednocené Evropy“ jako definitivní likvidaci evropské svrchovanosti a předání Evropské unie do rukou „pánů peněz“ a pod jejich plnou kontrolu.
Samozřejmě to tak bylo od počátku, ale nyní je to alespoň viditelné a přiznané.
Zdroj: svpressa.ru
Preklad: protiproud.cz
