V prosazení politických změn mají nenásilné demonstrace dvojnásobně větší úspěšnost než ozbrojené střety. Když do ulic vyšlo alespoň 3,5 procent obyvatel, vedení dané země vždy požadavky nespokojenců zohlednilo nebo padlo. Vyplývá to z amerického výzkumu, podle kterého by v Česku muselo protestovat 370 000 lidí.
O zjištěních americké politoložky Eriky Chenowethové informovala BBC. Ta připomněla i sametovou revoluci v Československu v roce 1989. Jako jednu z fotek ve svém článku použila snímek páru, který u příležitosti 29. výročí revoluce zapálil svíčku na Národní třídě.
Jako další příklad úspěchu nenásilných protestů zmínila BBC Filipíny, jejichž metropolí Manilou otřásaly v roce 1986 dvoumilionové demonstrace. Součástí pokojné „revoluce lidové moci“ byly i modlitby. Čtvrtý den skončil diktátorský režim Ferdinanda Marcose.
V roce 2003 svrhly nenásilné protesty gruzínského prezidenta Eduarda Ševardnadzeho. V rámci „revoluce růží“ demonstranti sice vtrhli do parlamentu, ale s květinami, nikoli zbraněmi.
Letos se odporoučeli dlouholetí autoritářští prezidenti Alžírska a Súdánu. Také jejich vládu ukončila pokojná hnutí odporu řadových občanů.
Taktiku nenásilí proto není dobré upřednostnit pouze z etických důvodů. Chenowethová prokázala, že je současně i mnohem účinnější. Sama o tom přitom na počátku svého výzkumu pochybovala.
Chenowethová analyzovala 323 pokojných i ozbrojených opozičních hnutí mezi lety 1900 až 2006. Ty pokojné dosáhly 53 procentní úspěšnosti, zatímco násilné 26 procentní. Důvodem je hlavně to, že do pokojných protestů se snáze zapojí mnohem větší množství lidí obou pohlaví a z více věkových skupin. To nakonec více naruší běžný chod společnosti než například bombové útoky či únosy organizované bojůvkami převážně mladších mužů.
Jakmile ozbrojené síly stojí proti tisícovým či dokonce milionovým zástupům, mají větší zábrany zasáhnout už jen kvůli vyšší pravděpodobnosti, že v davu mohou být i někteří jejich známí či dokonce příbuzní.
Masové protesty navíc vyvolávají dojem, že se režim hroutí a bezpečnostní i jiné státní složky začnou váhat, zda jít ke dnu s potápějícím se korábem nebo vypovědět kormidelníkovi loajalitu.
Jedním z nejúčinnějších, ne-li nejúčinnějším nástrojem nenásilného odporu je generální stávka, uvedla Chenowethová. Dvouhodinová generální stávka 27. listopadu 1989 byla také jedním z urychlovačů sametové revoluce.
Hrdiny revolucí jsou obyčejní lidé
Nejpřekvapivější je Chenowethové závěr, který nazývá „pravidlem 3,5 procent“. Už protesty přibližně 3,5 procent občanů dané země vždy stačily k prosazení významných změn. Politici buď zohlednili požadavky nespokojenců nebo přišli o moc.
V USA by tedy muselo vyjít do ulic kolem 11 milionů lidí, v Británii 2,3 miliony a v Česku 370 000.
Poznatky Chenowethová se inspirovali zakladatelé ekologické skupiny Extinction Rebellion (Vzpoura proti vyhynutí), která pořádala dubnové protesty v New Yorku a Londýně. Účast na nich se však ani zdaleka nepřiblížila magické hranici 3,5 procent.
Chenowethová ve svém výzkumu vidí důkaz, že i malá aktivní menšina může vyvolat velké změny. A že dějinotvornou silou není jen válčení, jak naznačují běžné učebnice dějepisu. Pokojná opoziční hnutí měla rovněž obrovský dopad, jen se o nich tolik nemluví. Podobně se přehlíží, že řadu revolucí vybojovali řadoví občané.
„Obyčejní lidé se účastní heroických činů, které mění svět. A zaslouží si také zmínku a oslavu,“ upozornila Chenowethová.
Chenowethová působí na prestižní americké Harvardově univerzitě. Své poznatky shrnula v knize Proč občanský odpor funguje: Strategická logika nenásilného konfliktu (Why Civil Resistance Works: The Strategic Logic of Nonviolent Conflict). Spoluautorkou práce je Maria Stephanová z Amerického mírového institutu (USIP).
