Přihodilo se, že 8. a 9. června 2018 "kolektivní Západ" a "kolektivní Východ" provedly, tak řečeno, přezkoumání sil. Protože se současně konaly summity G7 a Šanghajské organizace pro spolupráci (ŠOS). V rámci těchto akcí se uskutečnila řada významných dvoustranných setkání, například setkání ruského prezidenta a prezidenta ČLR.
Nejvýznamnější však bylo Trumpovo nečekané prohlášení – úplná informační bomba – o tom, že by se Rusko mohlo vrátit k účasti na setkáních „Velké sedmičky“. Trump řekl: „Proč máme schůzku bez Ruska?Doporučuji návrat Ruska k jednacímu stolu.“
Chápat to jaksi nejednoznačně nebo dvojsmyslně prostě nelze. Co to bylo? Snad nějaké poplácání po rameni na povzbuzení Ruska ke vstřícnosti k Západu, nebo za kroky Ruska, které by Západ mohl vnímat jako učiněné v jeho zájmu? Například za vytvoření liberální vlády, za všechny fiskální a daňové manévry a pravidla, jež mnozí vidí jako posílení daňové úlitby Západu? Nebo se Trump vážně obrátil tváří k Rusku, nebo Západ v jeho osobě posílá signál boje za "osvobození" Ruska ze spojenectví s Východem (Čínou), nebo jde o epizodu klanové bitvy finančníků a průmyslníků?
Je třeba zdůraznit, že tyto dva globální summity pohříchu projednávaly stejný příkaz dne, nebo minimálně jednu hlavní otázku: jaký bude světový řád ve 21. století, jaká bude struktura tohoto světového řádu a jaké hlavní síly budou určovat budoucí vývoj lidstva? A další otázkou je: jaký bude model světového finančního a hospodářského systému? Tyto otázky byly společné pro oba summity.
Co se děje v G7?
Tam dnes probíhá bitva ve dvou směrech. Především ze strany Evropy a Japonska za to, aby omezily vliv arogantní Ameriky a získaly alespoň nějakou nezávislost. Nezávislost v zahraniční politice a v hospodářských procesech, nezávislost v oblasti bezpečnosti a tak dále. Je to proces či pokus o sesazení Ameriky z Olympu.
Druhým momentem je boj o nadvládu v samotné Americe, to znamená v celosvětovém finančním systému (přinejmenším v jeho západní části). Kdo bude panovat? Bude to finanční monopol, finanční oligarchie, která dnes pouze množí virtuální peníze a skrze ně vrší svoji moc, ovládá politiku a tak dále? Nebo zvítězí program, který naznačil Trump ve své předvolební kampani a pokouší se ho realizovat i na prezidentské úrovni: nechat pracovat průmysl, spustit výrobní procesy na nové technologické úrovni a zlikvidovat obrovské americké mnohabiliónové dluhy? To jsou v současnosti hlavní dilemata odehrávající se v G7.
Proč Trump pozval Rusko „za jednací stůl“?
Rusko dnes pro svoji slabost v ekonomice (zejména v nových technologiích) působí jako nástroj, který lze uchopit a využít ve vlastní prospěch – především proti Evropě, proti Japonsku, proti Číně. A Trump ucítil šanci. Celá slavná ruská byrokratická garnitura, která má své miliardy v zahraničí, ruská oligarchie a klany blízké Putinovi jsou nyní pod kontrolou americké administrativy. Američané jim zablokovali účty a majetek, včetně nemovitostí. Podmínky Washingtonu jsou zjevně tyto: „Buď se vzdáte, nastolíte vládu Medveděva a zavedete digitální ekonomiku namísto rozvoje – a možná vás ušetříme. Nebo vás zadusíme.“
A co se dnes děje v Ruské federaci? Všechno ukazuje na to (Putinův inaugurační projev i jeho nedávné rozhovory s „národem“), že prezident a jeho tým zůstávají v naději, že jim bude cosi odpuštěno. Tudíž Trump dnes nezve celé Rusko „k jednacímu stolu“, nezve ruský národ jako takový k návratu do G8, ale vyzývá ruskou oligarchii a byrokracii, aby je získal jako příruční nástroj k nátlaku na Evropu a další země. To znamená, aby je dostal do svého područí.
Vnitřní rozpory západního společenství
Zároveň lze vidět uvnitř samotného západního společenství ostré rozvrstvení. Merkelová vyjádřila společné mínění ostatních šesti členů G7, že dokud Rusko neodejde kompletně z Ukrajiny, otázka návratu Ruska do G7 nepřipadá v úvahu. Merkelová přitom nejspíš nevyjadřuje ani celoevropskou pozici, ani celoněmeckou. Na Merkelovou existují také vážné kompromitující důkazy, vzpomeňme, jak se klaněla před Obamou.
Podle všeho zastává zájmy klanu Rothschildů, pracuje na tom, aby neupevnila pozici Trumpa v boji proti Federálnímu rezervnímu systému, proti globální finanční oligarchii. Zosobňuje vliv právě těchto finančních skupin a finančního kapitálu. A fakt, že za své zájmy a zisky se nyní střetává evropský a americký byznys, znamená běžný proces – jen právě teď se to všechno poněkud zhoršilo. Především díky dodávkám plynu. Jaký plyn půjde do Evropy: buď se bude objem ruského plynu nadále zvyšovat, nebo sem budou Američané prodávat svůj břidlicový plyn. Probíhá tu obvyklý konkurenční boj.
Ale Evropa jako celek se začíná rozvíjet směrem k jisté neutralitě. Ne proti Rusku, ale také ne s Ruskem. Ne proti Americe obecně, ale ne k podřízenosti americké administrativě. Evropa nyní manévruje. Vidíme, že čínská přítomnost v Evropě také sílí, západní Evropa hledá partnery v Indii. Mimochodem, Německo široce spolupracuje s Indií, snaží se upevnit ve svých vlastních zájmech a vidí je na velkém Blízkém východě, proto jeho postoj ke vztahu Íránu a Evropy se tak liší od postoje Trumpa. Je to taková vnitřní hra Západu.
Rusko je pro Evropany potřebné jako dodavatel levných surovin, nic víc. Ruské suroviny jsou levnější než americké uhlovodíky. Navíc ruský trh lze sytit podle libosti. Chodíte po Moskvě a kromě „dívčích gazel“ nevidíte nic domácího. A to hovoří mnoho o možnosti cpát na tento trh všemožný brak. Probíhá zde tvrdý konkurenční boj o zisky a za alespoň nějaký prvek politické nezávislosti.
Více o „Velké sedmičce“
Již 9. června vešel ve známost dokument nazvaný „Společný akční plán“. Přes Trumpovo „povzbudivé“ prohlášení zaznívá z tohoto dokumentu ostrá protiruská rétorika: „Země G7 se dohodly, že budou sdílet informace a pracovat se společnostmi a poskytovateli sociálních sítí, aby zabránily cizím zemím zasahovat do voleb. Tyto země se snaží podkopat naše demokratické zřízení a instituce, naše volební procesy, naši nezávislost a bezpečnost.“
Trumpovo pozvání Ruska k účasti v „sedmičce“ – „osmičce“, to je jen taková cukrová návnada. Ovšem z druhé strany představuje citovaný dokument nátlakovou páku, kterou protlačili titíž Američané a Angličané. Jasně, že „cizí zemí“ je zde Rusko: „Pokud se, hoši, nepodřídíte naší kontrole a nebudete hrát podle amerických pravidel, potom nad vámi bude nadále viset Damoklův meč a zabavíme vaše účty a vaše nemovitosti.“ Známá metoda cukru a biče. Otřepaná metoda nátlaku Evropy a USA na Rusko, aby Rusko bylo povolné.
Na východě
Co znamená Šanghajská organizace pro spolupráci? Je třeba mít na paměti, že sdružuje zástupce obrovského eurasijského kontinentu, kde jsou dvě silné mocnosti s více než miliardou lidí v každé zemi – Čína a Indie – a dvě extrémně silné ekonomiky – čínská a indická. To za prvé.
Za druhé, ŠOS má také strategický geopolitický pól. My, vojáci, jsme jako první zaštítili tento pól, podpořil nás tehdy Jevgenij Primakov. Vedl jsem jednání s čínským vojenským vedením a skrytě, mezi řádky, leč nesmlouvavě jsme stanovili jisté dva cíle. Za prvé: svět musí být bipolární, rovnovážný, aby nebylo diktatury jednoho pólu. A za druhé: je třeba vytlačit Spojené státy a Západ jako celek z eurasijského kontinentu.
Připomínám, co vyhlásil Brzezinski: „Eurasie je trofej pro vítěze studené války“. Po roce 1991 se sem Američané okamžitě nacpali se svými spojenci v NATO, nazvali Eurasii sférou životně důležitých zájmů, zřídili zde ústřední vojenské velitelství odpovědné za podporu a obranu amerických zájmů. Proto dalším úkolem bylo vytlačit západní vliv z bytostně ruského kontinentu.
Ve skutečnosti se tyto dva úkoly řeší víceméně úspěšně. Je vymezen určitý pól s vlastní ekonomickou zónou a ekonomickým modelem, se svým vlastním systém kolektivní obrany, která se prozatím projevuje ve formě boje proti terorismu. Ale když se uskutečňují cvičení ŠOS, v legendě k těmto cvičeních je uvedeno, že jistí teroristé obsadili jedno z hlavních měst států ŠOS (Peking nebo Moskvu), a pak se začínají společné akce za osvobození měst. Existuje společné prohlášení ministrů obrany zemí ŠOS vyjadřující nesouhlas s rozmístěním protiraketového systému USA. To znamená, že tento kolektivní bezpečnostní orgán je vzorem budoucího mezinárodního bezpečnostního systému.
Kdo bude světovým vůdcem?
Ale je zde opět otázka vedení, a to nikoliv pouze v Šanghajské organizaci pro spolupráci, ale o budoucím vůdci světa. A tady je jasné, že Čína aspiruje na toto postavení. Čínský sen o ovládnutí světa bez jediného výstřelu se uskutečňuje, a to i prostřednictvím ŠOS.
A znovu se musíme ptát na Rusko. Z hospodářského a nejspíš ani z morálního a politického hlediska není dnes Rusko přitažlivé ani pro Kazachstán, ani pro Uzbekistán a dokonce ani pro Kyrgyzstán. Se současným složením vlády, s absencí jakékoliv strategie vlastního vývoje (dokonce i vize budoucnosti, jak bude vypadat země za 10-20 let) postrádá Rusko přitažlivost.
Ano, Kazachstán má strach, že ho Čína může pohltit především prostřednictvím svých globálních i regionálních hospodářských a dopravních projektů. Stejné obavy existují na straně Kyrgyzstánu a Tádžikistánu a v menší míře i Uzbekistánu. Na jedné straně by tyto země chtěly vytvořit Eurasijskou unii pod vedením Ruska, ale ne takového Ruska, jaké vidí dnes. Protože dnešní Rusko může být tak nanejvýš příkladem systémové korupce a obrovského sociálního rozvratu ve společnosti. A tady se Rusko rovněž nachází ve zranitelném postavení.
Fakt, že Putin má přátelská setkání se Si Ťin-pchingem, že se objímají a jezdí spolu ve vysokorychlostních vlacích, pouze sděluje, že Rusko dnes podporuje čínské směřování a zároveň je geopolitickou a geostrategickou rezervou Čínské lidové republiky proti Američanům. V rámci ŠOS se hodně dělá ve formátu dvoustranné spolupráce, ale Rusko je jako mladší bratr Číny, kterého dnes hladí po hlavě, ale zítra ho mohou chytit pod krkem. Protože ruská ekonomika skomírá, zatímco Čínská se mocně rozvíjí, dynamicky a systematicky. Na pozadí této dynamiky Rusko zaostává za Čínou každým dnem více a více.
Vedle toho tu je stinná stránka rusko-čínských vztahů. Jde o vývoj čínského osvojování bohatství Sibiře a Dálného východu. Milióny hektarů dnes Rusko pronajímá Číně na dobu 49 let a tento proces se rozšiřuje. Číňané neberou pustinu, ale zabírají si Tajgu a úrodnou půdu. Nasadili sem svoji techniku, kácejí lesy a vyvážejí dřevo, nepřetržité kolony s nákladem míří do Číny. Dokonce i ornou půdu si vozí k sobě domů, ale co je hlavní, přesídlují sem své občany, svoje obchodní společnosti a korporace, které si přivlastňují tato území. A nelze je odtud vytlačit, protože Čína by Rusy rozdrtila svojí mocí, nebo odmítne vrátit zemi vůbec. A co nastane za 49 let, je opravdu těžké říci.
V područí
Na jedné straně vidíme, že se Trump snaží Rusku předhodit nějaké cukrové návnady. Na druhé straně je Rusko v jiném směru již mladším partnerem Číny. Tato politika se nazývá multivektorová. Příkladem multivektorové politiky z nedávné historie je nám dobře známá Ukrajina. K čemu to vedlo, také víme. Je snad dnes tento druh balancování či akrobacie opravdu moudrá politika? Nebo by měli Rusové zapomenout na roli „mladších partnerů“, ať už na Východě nebo na Západě, a zapojit vnitřní rezervy našich lidí, našich zdrojů, naší politické vůle, našeho národního hněvu nad poníženou situací, v níž se posledních 30 let Rusko nachází?
Rusko nemá vlastní geopolitický projekt. A naříká: To Gorbačov a Jelcin nás zaprodali Západu, zavlekli nás do toho všeho, aby tu „zbudovali západní civilizovanou společnost“, jak opilý Jelcin vykládal. Pak se otočilo na Východ. Ale ani tam pro něj nezbude místo na slunci, dokud nezačne realizovat svůj vlastní projekt.
Nyní má velké přátelství s Čínskou lidovou republikou. Ale Čína nešíří po celém světě pouze vlastní ekonomiku, ale poslední říjnový sjezd Čínské komunistické strany potvrdil, že Čína šíří také svůj vlastní socialismus. A kapitalistický svět je pro ni přinejmenším soupeřem. Přitom Rusko nemá žádnou ideologii, brodí se někde v ideologické temnotě. Kapitalistická země, obzvláště s takovým kapitalismem, proti němuž bojuje čínské vedení, nemůže očekávat, že ji Čína bude stále hladit po hlavě.
Věřím také, že Trump zvítězí, a jako vůdce národních ekonomistů získá i druhé funkční období. Boj finančního virtuálního kapitálu proti produkčnímu kapitálu ve Spojených státech bude sílit. A v tomto ohledu jsme se opět nedokázali jasně nevymezit. Se svým průmyslovým kapitálem je Rusko pro Američany naprosto nezajímavé, není zde žádný prostor pro partnerství, spolupráci, obchod, společné projekty – vesmírné nebo nějaké jiné. Ruský podíl na světových inovativních produktech činí 0,25%. Nemůže se ani postavit na stranu finančního kapitálu, což se nyní snaží protlačit naši oligarchové u Putina.
Nemá ohlášený žádný vlastní projekt. Přitom se sám rýsuje: je nutné vytvořit čtvrtý geopolitický prostor. Existují prostory Severní Ameriky, Evropy a Číny. A v rámci Šanghajské organizace pro spolupráci je třeba velmi úzce spolupracovat s Indií. Indie stále ještě potřebuje sovětské technologie, sovětský vývoj, sovětské zbraně a společné ekonomické projekty. A také Írán. Rusko - Indie - Írán, Moskva - Teherán - Nové Dillí: to je skupina, která zde zajistí větší bezpečnost a nezávislost ve světě jako celku i v ŠOS.
Írán, se snad brzy stane řádným členem této organizace. Rusko potřebuje vlastní projekt na Blízkém východě. Ale hlavně v postsovětském prostoru. Jinak s Kazachstánem, Bože chraň, může dopadnout jako s Ukrajinou.
Rusko je v područí cizích záměrů. Tak jako u každé stavby: pokud nemáte vlastní projektový záměr, co tedy nabízíte? Budete přisluhovat tu jednomu, tu druhému.
Леонид Ивашов
Zdroj: izborsk-club.ru
Preklad: protiproud.cz
