Problém mainstreamových médií v euroatlantickém prostoru je popisování nikoli reality, která je, ale kterou by si tyto sdělovací prostředky přály

Americká média i většina evropských médií jsou v zajetí levicově-liberální představy o světě.
04.07.2018 | 14:28

Titulek článku „Přecpaní Trumpem“, který vyšel v MF Dnes je nápadný, ale podstatná je první polovina nadtitulku, která zní: ‚Většina Američanů nevěří vlastním médiím‘. To je totiž podstata článku, jehož autorem je Milan Vodička.
 
Po velmi dlouhé době jde o první opravdu realistický materiál o tom, jak fungují západní média. Kdo si dal někdy tu práci a přečetl si nějakou z knih Bernarda Goldberga, které u nás vycházely, ať už to byly ‚Jak novináři manipulují‘ nebo ‚Arogance‘, tak ví, o čem budu mluvit. Tedy o tom, že americká média, ostatně tak jako česká mainstreamová i jako většina evropských médií, jsou v zajetí levicově-liberální představy o světě.
 
Ty by se daly shrnout do věty „Poručíme větru, dešti“, kterou známe z časů dávno minulých, ale jak se zdá, tak stále přítomných. Protože když už nám realita nevyhovuje, jak vypadá, tak se tváříme, že tato skutečnost není a že je jiná. Popisujeme ji jinak, popisujeme něco jiného než skutečnost, popisujeme svou představu, své přání nebo svůj cíl, jak by realita podle nás měla vypadat. A to je dnes, bohužel, nejsilnější problém většiny mainstreamových médií v tom našem euroatlantickém prostoru. Pan Vodička na základě amerických průzkumů připomíná, že americký občan z nadpoloviční většiny už médiím – těm tradičním – nedůvěřuje. Je to dáno jednak tím, že má možnost sáhnout k alternativním zdrojům, podívat se na jiná média třeba na internetu, a tudíž si získat konkurenční informaci k té oficiální, která nám je předkládána z tradičních médií.
 
Více než polovina Američanů nezná žádné objektivní médium

Ale je to dáno také tím, že tradiční média předimenzovávají určité ideologické snahy a tendence. Konkrétně se jedná o to, že americká média jsou fascinována prezidentem Trumpem, kterého z větší části odmítala. Pamatujeme si na tu obrovskou antikampaň před jeho zvolením, na všechny ty hysterické výkřiky, že to musí být Hillary, a nikdo jiný než ona. Hillary ale nevyhrála a všichni byli překvapení, že zvítězil Donald Trump. Média však vedou proti Trumpovi válku dál. Američany ale podle tohoto průzkumu nezajímá, že je Trump solí v očích amerických levicových novinářů. A tím levicovým myslím od televize CNN až po časopis Time nebo Washington Post. To jsou tradiční liberální bašty toho levicově-liberálního žurnalismu, který byl vždy jakoby názorotvorný, vlivotvorný, a to už od kauzy Watergate až po poměrně nedávnou současnost.
 
Najednou ale tato média ztrácejí vliv a čísla, která vycházejí ze zmíněných průzkumů, vypadají dost děsivě. Více než polovina Američanů nezná žádné médium, které je podle nich objektivní. Více než dvě třetiny Američanů jsou unaveny zpravodajstvím. Skoro dvě třetiny Američanů považují zprávy za zkreslené a zaujaté. To jsou docela dramatická čísla. Ale jsou k tomu docela pěkné – na české poměry až nečekaně objektivní – ilustrační obrázky. Je tam titulní stránka časopisu Time. Víme, že dostat se na titulní stránku Time bylo vždy velmi prestižní, dnes se dostává Time na úroveň bulváru nebo něco tomu pdobného. Potvrzuje to titulní strana s fotokoláží, na níž je prezident Trump a před ním stojí malá holčička migrantka, která pláče, protože byla nemilosrdně odebrána rodině.
 
Je na pováženou, když se podvodu dopustí seriózní časopis

Tato titulní stránka má uvést kauzu posledních dnů a týdnů s rozdělováním rodin na hranicích Spojených států. Potíž je v tom, že pan Vodička předvádí originál fotky té holčičky a píše, že to tak prostě nebylo, že kontext té fotografie je úplně o něčem jiném. To dítě vůbec nijakým způsobem neztělesňuje problém, o kterém byla diskuse a ten boj proti Trumpovi. Takže je to jednoduše podvod. Jestliže se podvodu dopouští seriózní časopis typu Time, tak to už je hodně na pováženou. Ty průzkumy ale znamenají, že Američané úplně neztratili rozum. Možná rozum ztratila velká část jejich politické reprezentace, ale nikoli ti lidé, což je na druhou stranu zpráva dobrá. Pro mě je toto nejlepší článek, jaký jsem za poslední dobu četl.
 
Důvěryhodnosti médií se týká i druhé téma. Dostala se mi do ruky dvojice vědeckých časopisů. Jeden se jmenuje Slovenský národopis a druhý Národopisná revue. Píší do nich podobní autoři, lidé ze slovenských i českých akademických kruhů. Proč o tom mluvím, když odborný tisk nebyl nikdy předmětem našeho povídání? Nebyl by ani nadále, kdyby obsahem těchto dvou časopisů nebyly dnes tolik diskutované fake news, konspirační teorie a podobně. Konkrétně Národopisná revue 4/2017 loňské číslo, obsahuje materiály nazvané například: ‚Apokalyptické vízie konšpiračných teórií na slovenských antisystémových internetových stránkach‘. Nebo: ‚Argumentačné stratégie zástancov konšpiračných teórií v slovenských internetových diskusiách‘. Další: ‚Současné démonologické pověsti a jejich katalogizace‘. A tak dál, to jsou titulky z Národopisné revue.
 
Od vědců je to jiné než od Jandových Evropských hodnot

Slovenský národopis, druhý z časopisů, je tedy bezmála tři roky starý. Ale píší tam stejní autoři – paní Panczová, pan Bahna a podobně. A poslyšte zase ty titulky: ‚Stručný úvod do tematiky sprisahaneckých – tedy spikleneckých – teórií‘. Dále: ‚Kognitívny a evolučný kontext šírenia konšpiračných teórií‘. Nebo: ‚Kognitívne skreslenia ako súčasť sprisahaneckých teórií‘, Také: ‚Individuálno-psychologické charakteristiky konšpiračného teoretika‘. A tak dál. Upozorňuji na to z jednoho velmi vážného důvodu už i proto, že se sám profesně pohybuji na akademické půdě, a tak vím, že tohle je symptom velice nebezpečného jevu, že se nám politický boj proti názorovým konkurentům – nechci říkat protivníkům – dostává do úplně jiné polohy.
 
Je to zcela něco jiného než Jandovy Evropské hodnoty a jejich tzv. analýzy. Tam víme, že proti nim stojí analýza jejich ‚analýz‘ od akademických odborníků z Ústavu mezinárodních vztahů a dalších, kteří říkají, že je to bezcenný blábol a subjektivní názor, který nemá žádné akademické opodstatnění a žádnou relevanci. To, že pak s tím různí čeští novináři pracují jako se slovem Božím, je jiná věc. Ale tady se ocitáme v nebezpečných polohách, protože se politická vůle nepustit ke slovu konkurenční myšlenku dostává na akademickou půdu, do odborného prostředí, a když se jedná o takovéto časopisy, které jsou recenzovány, vydávány vědeckými nebo akademickými institucemi, tak v tu chvíli získávají naprosto automaticky na obrovské relevanci a důvěryhodnosti. A to nejen u lidí, kteří se zabývají třeba národopisem.
 
Dramatická paralela se selháním intelektuálů ve třicátých letech

Netuší však, co zrovna v národopisném časopise dělají tak rozsáhlé a víceré analýzy nějakých „sprísahaneckých“ teorií. To už mi přijde jako hodně samoúčelné. Vidím v tom – a nejsem konspirátor ani paranoik – jednoznačný záměr přesvědčit veřejnost o tom, že konkurenční myšlení je špatné, neboť to říkají i vědci, jimž se dlouhodobě důvěřuje, protože na to mají tituly, vědeckou minulost, a tou za to ručí. Myslím, že to je, jak říkal Karel Čapek, selhání intelektuálů. Takové selhání intelektuálů jsme zaznamenali v Německu ve třicátých letech, kdy mnozí intelektuálové, spisovatelé či vědci propadli rasovým teoriím, které přinášel nacismus. A vlastně dali jakousi prvotní relevanci tomu šílenému režimu, který potom nastal a který rozpoutal druhou světovou válku, největší v dějinách lidstva.
 
Považuji to za nebezpečný jev a upozorňuji na to i z toho důvodu, aby se lidé rozhlédli i ve svých oborech. Protože – opakuji – koho by napadlo hledat v Národopisné revue, když národopis je částečně kulturní antropologie, je to zájem o historii nějakého národa, tak co tam mají co dělat nějaké konspirační teorie. Takže se podívejme, zda o konspiračních teoriích píší třeba i časopisy zabývající se fyzikou, chemií, biochemií, lékařstvím a dalším, protože koneckonců Mengele byl také lékař. Tak to nechme jako poměrně dramatickou paralelu. Tím nechci říct, že autoři, kteří se propůjčují k sepisování těch jakože vědeckých textů do vědeckých časopisů, jsou srovnatelní s osvětimským vrahem Mengelem. Ale to jádro problému je velmi podobné.

Zdroj: literarky.cz