Kauza Chemnitz je další epizodou v procesu pohřbívání demokracie a práva na německé půdě

V praxi to znamená, že „slušným“ jako argument postačí někoho označit za populistu, extremistu či dokonce za nácka, podobně jako tomu je v případě kritiky politiky Izraele „antisemity“.
27.09.2018 | 12:44

Petr Schnur píše o tom, že kauza „Saská Kamenice“ představovala další ze symptomů demontáže německé demokracie a ústavnosti.

Úvodem

Na události v Saské Kamenici (Chemnitz) můžeme pohlížet izolovaně, mimo souvislosti aktuální spolkové politiky. Alternativou, a veškeré dění posledních tří let hovoří ve prospěch této perspektivy, je její vnímání v kontextu krize politických subjektů i ústavních orgánů, jejíž počátek sahá do konce 90. let, konkrétně k tzv. zahraničním misím bundeswehru, na jejichž vrcholu stálo válečné tažení proti Jugoslávii v roce 1999. Posledním kvalitativním posunem bylo protiústavní otevření hranic nekontrolovanému migračnímu proudu v roce 2015. Kauza Chemnitz je další epizodou v procesu pohřbívání demokracie a práva na německé půdě.

Chemnitz obecně

Kauza Saská Kamenice je nejen další příznak úpadku práva a demokracie ve státě zvaném SRN, ale i zároveň perverze jak tradičních politických, tak i tzv. občanských hodnot. Zároveň nutí k zamyšlení nad vnitřními, tak říkajíc domácími, i vnějšími, zahraničními souvislostmi a paralelami, které, brány na vědomí izolovaně, slouží ke zcela – a není pochyb, že záměrně – depolitizované interpretaci společenského dění coby zápasu „slušných“ (rozuměj: demokratických) s „hulváty“ (tedy „nedemokratů“): Hillary vs. Donald, Macron vs. Le Pennová, Drahoš vs. Zeman nebo třeba Pussy Riots vs. Putin. V praxi to znamená, že „slušným“ jako argument postačí někoho označit za populistu, extremistu (nyní jde více na odbyt přídavek ‚pravicový‘) či dokonce za nácka, podobně jako tomu je v případě kritiky politiky Izraele „antisemity“, aby si ušetřili námahu hledat empiricky podložené argumenty. V této mlze se odehrává inscenace kvazi-politického divadla jménem ‚Chemnitz‘, v jehož úvodu se nacházejí jeden mrtvý a dva těžce zranění – oběti brutálního útoku noži skupiny mladých „odborných sil“ ze Sýrie (kdo ví?) a Iráku.

Chemnitz – další oběť politické manipulace

Nápadné, ba do očí bijící, jsou tři věci. Za prvé: bleskový tematický přechod politické scény a „vůdčích médií“  od brutálního činu k následným událostem. Mrtvý německý mladík byl pohřben i mediálně a o dvou dalších těžce zraněných, kteří o život bojovali na intenzivní péči, nebyla řeč ani ve formálních kondolencích „slušných demokratů“. Za druhé: evidentní snaha po odvedení pozornosti od obětí útoku ke stigmatizaci protestů jako produkt nenávisti vůči cizincům směřujících do hnědého politického kouta. Za třetí: celá záležitost je předmětem zákulisního boje, o jehož motivaci a cílech lze v tomto okamžiku pouze spekulovat. Přitom se vnucuje otázka, do jaké míry se jedná o komplexní proces, do kterého jsou zapleteny jak politická reprezentace, tak bezpečnostní orgány. Jednotlivé, nikoliv však izolované, aspekty celoněmeckého kontextu jsou zápas o přežití velké koalice, stoupající preference AfD a otazník nad „blbou náladou“ uvnitř bezpečnostních složek státu včetně Spolkového ústavu na ochranu ústavy (BfV) a eventuálního boje o politický vliv jejich jednotlivých frakcí.

Velká koalice, ještě větší šaráda

Velká koalice je patologický produkt nebývalého úpadku německé politické kultury a tradičních etablovaných politických stran. Její relativní křehkost vychází ze dvou center. Prvním je bavorská CSU, která se na jedné straně zoufale snaží v otázce migrace vymezit vůči Merkelové a CDU (i jí AfD šlape na paty), na straně druhé nechce ztratit reálně politickou moc ve vládě. Zcela zřejmé je toto dilema na politickém tanci Horsta Seehofera, ve kterém není zcela jasné, kde se nachází politická a časová hranice mezi podporou kancléřky a účasti na její demontáži. Centrum druhé představuje personálně vyčerpaná a politicky zcela zprofanovaná SPD. V jejím případě nejsou problémem merkelovsky zcela konformní stranické vedení a ministři, ale neustále se prohlubující propast mezi nimi a pozůstalou členskou základnou, které velká koalice nechutná. Dlužno přitom dodat, že by z hlediska jejího případného politického výbuchu důvody nehrály roli. Pokud by v nynější krizi zákulisní síly různého politického zabarvení a úředního postavení došly k závěru, že Angela Merkelová dosloužila a na globální hrací pole je potřeba čerstvých sil, potom lze využít všeho a každého, kdo by sledoval podobný cíl. A na to, aby se za současné situace předvídal vnitrostranický otřes SPD po přechodu dosavadního šéfa BfV do vlády za lukrativnějších podmínek, není zapotřebí profesionálních psychologů a analytiků.

Problém AfD

Druhým aspektem, ať již spontánní nebo umělé, krize jsou volební preference AfD. Ještě nedávno
Forsa, ústav na průzkum veřejného mínění, spolu s deníkem Bild a ostatními profesionály na manipulaci halasně oznamovali, jak silně AfD ve voličské přízni klesá. Nyní se naopak ukázalo, že je druhou nejsilnější stranou na spolkovém politickém spektru. Vrcholem cynizmu (nebo naopak politického kabaretu?) bylo tvrzení jednoho z předních členů sociálnědemokratického establishmentu, že se ztrátou důvěry občanů v politickou reprezentaci země má problém – světe div se! – právě AfD. Tedy ta strana, která jako jediná v preferencích roste, zatímco strany velké koalice se žalostně propadají. Tento a podobné výroky, doplněné konkrétními činy, jen dokazují, že etablované strany naprosto nejsou schopny reflexe společenské reality, a již vůbec ne kritického pohledu do zrcadla. A pokud přece, potom se to v žádném případě neprojevuje v jejich praktickém konání. Jediný recept, jak na nepohodlnou AfD reagovat, je stále hlasitější volání mainstreamových slušňáků po její observaci ochránci ústavy. Čímž se dostáváme k jednomu z hlavních figur chemnitzké aféry, o kterém v tomto okamžiku nelze říct, zda je pouze balónem v politické „kopané“ nebo hráčem jednoho z mužstev.

Kam s Maassenem?

Tak či onak, ať – dnes již bývalý – šéf BfV kope za tým, jehož klubové barvy nejsou zcela jasné, nebo ať se do hry dostal nechtěně, není pochyb o tom, že mu jeho působení ve funkci nejvyššího ústavního strážníka otevřel cestu k poznatkům, které jsou skryty nejen veřejnosti, ale i většině politiků. Toho faktu si jsou bezpochyby vědomi všichni ti, kteří se na různých stranách sešli k měření sil v chemnitzké aréně. Ten, kdo vykonával mezi léty 2012 – 2018 tuto funkci, musí mít dozajista poměrně slušný přehled o kostlivcích ve skříni nebo mrtvolách ve sklepě, jak se říká zde v Německu, ve skříních či sklepech těch, kteří u moci jsou i těch, kteří by se jí chtěli chopit.

V souvislosti s kauzou Chemnitz je nápadné, že Maassenův „pád“, který měl skončit na Ministerstvu vnitra ve funkci rezortního šéfa byl ve srovnání s jeho dřívějšími „komentáři“ vyvolán relativní banalitou, navíc s evidentně pravdivým jádrem. Jeho prohřešek spočíval ve zpochybnění autenticity videa údajně dokazujícího ‚štvanice chátry na cizince‘, dále v tom, že se postavil za saského ministerského předsedu, který odporoval tvrzení Merkelové a dalších „slušných demokratů“, kteří tyto štvanice den po zveřejnění videa jako výše zmíněné štvanice diagnostikovali. A last, but not least: Maassen označil čin přivandrovalých „odborníků“ za vraždu, nikoliv za zabití. Krátce k jednotlivým bodům.

Údajný centrální důkazný materiál, video, uveřejněné na internetových stránkách Antify, nedokazuje fakticky nic, jen provokuje otázky. Jednak je na něm vidět pouze to, jak jeden muž v doprovodu několika dalších s halasným, agresívním pokřikem zahání dva orientálně vyhlížející postavy. Útočník přitom vybíhá ze směru filmaře a musel tedy být buď s ním nebo v jeho bezprostřední blízkosti.

Není pochyb, ba je zcela logické, navíc předvídatelné, že se pokojných protestů chytli i agresivní násilníci a neonácci – okolnosti zločinu a celková bezpečnostní situace v zemi jsou brizantní a přímo k tomu svádí. Nicméně i v případě, že celé video není ať již kýmkoliv zinscenovaný fake: jeden divočák vybíhající ke dvěma cílovým osobám jednoduše nelze označit za ‚štvanici‘, paušálně difamovat široký občanský protest a zinscenovat celostátní hysterii! Navíc ze záznamu není jasné, co výpadu proti cizincům předcházelo.

Na tom, že „slušní demokraté“ plnou parou a v jednohlasném šiku rozpoutali politickou hysterii, ze které jinak neustále obviňují všechny kritiky vítací kultury, nemění nic ani zpátečka vládního mluvčího Seiberta. Ten nyní občanům vysvětlil, že pojem ‚štvanice‘ nemyslel ve smyslu skutkové podstaty, ale jako politické hodnocení. A vůbec: nad takové nepodstatné drobnosti povznesený nejvyšší hlásný vládní koalice si prý nenechá vnutit (citát:) ‚sémantickou debatu‘. Na to navázala dokonce osobně i kancléřka, která se za její prý ukvapené a nedomyšlené formulace omluvila. O tom, zda má toto pokání kořeny v poznatku, že si již tak těžce pošramocená vláda vstřelila jen další branku nebo zda čerstvě sesazený Maassen v tichosti ukázal prstíkem na nějakou merkelovskou mrtvolku lze pouze spekulovat. V každém případě je všem velkokoaličníkům jasné, jak by volby dopadly v případě jejich rozchodu.

Zajímavé ovšem je, že sémantickou debatu byly vláda i „slušná opozice“ v podobě Zelených a Levice (Die Linke) ochotny vést ohledně slova ‚vražda‘. Podle svědků citovaných v lokálním tisku šlo nejen o útok nožem, uprchlý „odborník“ měl navíc kopat těžce zraněného a už ležícího na zemi do hlavy. A jako na potvoru do tohoto sémantického babylonu vstoupil další mrtvý, rovněž na východě Německa v městečku Köthen. Pachateli jsou tři Afgánci, dva z nich policejně registrovaní. Jeden z nich kvůli těžkému ublížení na těle, druhý měl být již dávno odsunut. Oficiální příčina smrti 22letého Němce: srdeční selhání. I kdyby tomu tak bylo, po pádu na zem a následných kopancích do hlavy (výpověď svědků) by se tomu nebylo co divit. I tento případ se okamžitě vytratil z mediální kuchyně.

Čtenář tedy nechť sám posoudí, kde hledat větší sémantický problém: u ‚štvanice chátry‘ na základě videa nejasného původu, které navíc ukazuje jednu osobu rozběhlou za dvěma cizinci, nebo ohledně ‚vraždy‘ vzhledem k mrtvému? Rovina trestně-právní samozřejmě rozlišuje zabití od vraždy, nicméně vyklidit pozice měli především ti, kteří po vlně občanského rozhořčení museli přiznat, že se ‚štvanicí‘ a s ‚chátrou‘ pořádně přestřelili.

Jak farizejské je rozhořčení „slušných“, ukazují bývalé Maassenovy dřívější sporné výroky, které ovšem zůstaly bez následků. Tak například v kauze NSU, která je všechno jiné jen ne to, co sugerují vláda a její média, v roce 2015 vehementně popíral kontakty informantů (V-Leute/V-Mann) k této skupině, ačkoliv se záhy ukázalo, že pravý opak je pravdou. Od roku 1998 jich mělo být v tomto prostředí aktivních více než 45. Hlavní z nich, informant ‚Corelli‘, byl v roce 2012 odhalen, dva roky poté zemřel záhadnou smrtí.

Fenomén, že se v okolí neonacistů a islamistických teroristů páchajících zločiny a teroristické útoky nějak houfují tajní informanti BfV a tajných služeb, aniž by plánovanému teroru zabránili, patří k realitě dneška. Tak tomu bylo i v případě islamisty Amriho, který vjel s nákladním kamionem do houfu návštěvníků berlínského vánočního trhu. I v tomto případě se nacházel jeden V-Mann v jeho blízkosti, dokonce v mešitě, ve které Amri nějakou dobu působil. A i v tomto případě nebyly ani okolnosti teroristického útok, ani Amriho smrti bezezbytku objasněny, a i zde Maassen nejprve existenci informanta popíral.

Jako muž establishmentu se ovšem bývalý šéf BfV vyznamenal výrokem, že Edward Snowden je ‚zrádce a ruský špión‘, ačkoliv jeho zásluhou vyšlo na veřejnost, že německá vláda, včetně kancléřky Merkelové, byla odposlouchávaná transatlantickým Velkým bratrem. Vláda údajně suverénní země, které má podle ústavního pořádku pečovat o prosperitu a suverenitu právního, demokratického a sociálního státu, tedy toho ústavního pořádku, na jehož čistotu a aplikaci má BfV dohlížet. I zde může čtenář posoudit, do jaké míry jsou právo a demokracie motorem reálně existující berlínské republiky.

Spekulace plus jeden fakt

Nepoměr ohledně politicko-právního významu mezi dřívějšími Maassenovými „omyly“ a jeho komentářem k chemnitzké tragédii, mlčení zodpovědných činitelů tehdy, rozčilení a volání po odstoupení nyní, přímo bije do očí – o důvodech lze pouze spekulovat.

Těmi může být prostý fakt, že ten, kdo toho hodně na establishment ví, musí zůstat v jeho řadách a tedy pod kontrolou. Jak již bylo naznačeno, je rovněž možné, že se stal důležitou součástí zákulisního boje o osud velké koalice; navodit situaci, která provokuje vnitřní konflikt není za panujících poměrů ve stranách a v celé společnosti nic těžkého. Něco by v tomto ohledu mohly napovídat dvě okolnosti.

První z nich je podle všeho politická afinita, resp. souběžné zájmy mezi ním a spolkovým ministrem vnitra Seehoferem, druhou je podle mediálních informací kontakt k AfD, na kterou měl naléhat, aby se zbavila radikálů, čímž by se prý vyhnula sledování ze strany BfV. Pokud by tyto informace byly pravdivé, potom by se mohlo jednat o tah proti Merkelové a její vítací politice z bavorské strany – možná s podporou přinejmenším velké části bezpečnostních složek státu, které znají skutečný stav země po roce 2015.

Toto jsou samozřejmě pouhé spekulace na základě určitých indicií a toho, co je obecně nazýváno  ‚common sense‘, zdravým lidským rozumem. Nicméně jedna věc je nevyvratitelným faktem. Stále více občanům je jasné, že „NĚCO“ v tomto státě není v pořádku a že toto ‚něco‘ již není jen dílčím úletem, který zdravé mechanizmy demokracie napraví, ale že se jedná o postupující demontáž demokracie jako takové včetně jejího ústavně-právního pořádku. A že etablované politické síly nejen že tento pád nejsou schopny zastavit, nýbrž že jsou naopak jedním z jeho aktérů.

Zdroj: casopisargument.cz