Stojíme před další korejskou válkou? Spíše ne. Je to mnohem horší. Připomeňme, že ta tříletá, která skončila v červenci 1953, vlastně neskončila. Američané s Čínou se dostali do patu, který vyvrcholil podepsáním příměří – formálně mezi Jižní a Severní Koreou. Ve skutečnosti šlo o příměří mezi USA, Čínou a Sovětským svazem, jenž se sice bezprostředně války nezúčastnil, ale materiálně a vojensky severokorejské jednotky podporoval.
Zdá se, že nyní je toto více než šedesátileté příměří ohroženo. Severní Korea, jedna z mála zemí, kde se po pádu Sovětského svazu udržel skutečný komunistický režim, hrozí, že napadne Spojené státy. Myš, která řvala? Ne, činí tak proto, že Donald Trump prosadil v OSN schválení dalších drastických hospodářských sankcí, vykřikuje na její adresu bojová hesla a nechává přelétávat strategické bombardéry nad hlavami Severokorejců. Situace je vážnější, než se na první pohled jeví.
Plané výhrůžky?
V kampani, která Trumpa do Bílého domu vynesla – a ještě při inauguračním projevu – opakoval vítěz nad válečnickou Hillary základní politickou mantru, jež planetě (a Trumpovým voličům) dávala naději: Amerika musí přestat dělat světového četníka, ale má se primárně soustředit na obnovu své zanedbané země. Pod tlakem, který mu uchystaly poražené elity, však začal Donald Trump jednat jinak.
Kampaň o život bojujících „washingtonských bažin“ – propojených tajných služeb, médií a Kongresu (kde rozdělení na vládnoucí (Republikány) a opoziční (Demokraty) dávno padlo) – přinesla plody. Trump, ve snaze dokázat, že není „agentem Kremlu“ – jako by mu někdo dokázal opak – přijal šílenou válečnickou hru své protikandidátky Clintonové. Vytváří další a další ohniska napětí ve světě. Severní Koreu pokládal asi za snadný terč. Jenže tato napohled snadná kůstka se mu nyní vzpříčila v krku.
„Jestli nám bude Severní Korea dál vyhrožovat, stane se předmětem ohnivé zloby, jakou svět neviděl", pravil americký prezident. Asi zapomněl, že už ji svět viděl. V Hirošimě a Nagasaki. Spojené státy jsou jedinou zemí vlastnící jaderné zbraně, která je už použila. Odpověď dostal vzápětí: „Severní Korea pečlivě zkoumá možnost raketového útoku na americký tichomořský ostrov Guam.
Hlavní jestřáb a vůdce opozice v Kongresu (jeho vlastní strany), republikánský senátor John McCain, to ironicky komentoval: "Velcí vůdci svým nepřátelům nevyhrožují, nejsou-li odhodláni jednat, řekl na Trumpovu adresu rozhlasové stanici KTAR News. A nezdá se, že by to bylo zhoubným nádorem na mozku, s nímž zápasí. Jde naopak o velmi chytrou metodu, jak Trumpa vyprovokovat k akci, za niž se McCain, navzdory blízkosti smrti, již dlouho modlí. Ke komu asi?
Korea už jadernou mocností je
Trump prostě nezvládá tlak, a ve snaze se zachránit, dělá chybu za chybou. Rozehrává po světě další a další kritická místa, která mohou kdykoli vybuchnout. Je ostatně otázka, zda vůbec ještě ozbrojeným silám velí. Nebo spíše, zda vůbec někdy americký prezident největší armádě světa velel jinde než v hollywoodských velkofilmech.
Deep State (nevolená vláda v pozadí politiky) názorně předvedl, že tajné služby – jimž by měl rovněž velet – jsou v jiných rukou. Je pravděpodobné, že „jaderné tlačítko“ může právě tak stisknout kdokoli jiný – navzdory pověstnému „kufříku s kódy“, který za ním nosí jeho pobočník, kamkoli se hne. Takto funguje „americká demokracie“, o jejíž vývoz se nyní Trump opět tak pečlivě stará.
Podstatné je, že navzdory všem sankcím Severní Korea jaderné zbraně již vlastní. A poměrně úspěšně testuje i nosiče. List Washington Post „náhodou“ právě včera napsal, že Severní Korea prý už vyvinula miniaturizovanou jadernou hlavici, kterou může být vyzbrojena balistická raketa. Má to od analytiků americké armádní rozvědky DIA. Neměla by také ve Washingtonu zasednout parlamentní komise vyšetřující „úniky“ z tajných služeb? Ale je to ještě vůbec důležité?
Velmocenské pokrytectví
Severokorejský režim pochopitelně ví, že pouze vlastnictví jaderných zbraní je pro něj jistou zárukou, že nebude napaden. Ostatně na smlouvu o nešíření jaderných zbraní (1970) nikdy nepřistoupil, není jí tedy vázán. Jedná v tomto smyslu naprosto racionálně. Vždyť vedle USA, Ruska a Číny má jaderný arzenál Francie, Velká Británie, Indie, Pákistán – a také Izrael. Klub nenapadnutelných jinými, než vzájemně mezi sebou.
Že by se jaderné zbraně neměly šířit? Proč? 200 až 300 izraelských jaderných hlavic přece žádným sankcím velmocí nepodléhá. Naopak Írán, největší konkurent židovského státu na Blízkém východě, byl nedávno donucen jaderný program zastavit – právě výměnou za skončení hospodářských sankcí. Severní Korea to odmítla, protože blahobyt ještě nezná. Raději občasný hladomor, než ztráta suverenity. Můžeme si o Kimově nepochybně totalitním režimu myslet cokoli, ale jedno mu upřít nelze. Pokrytectví jaderných mocností svlékl donaha.
S vyhlášením dalších amerických hospodářských sankcí vůči Kimovi souhlasily v OSN Čína i Rusko. Ani pro ně totiž není další jaderná mocnost nic příjemného. Také oni si chtějí udržet své místo v „exkluzívním klubu“ majitelů klíčů ke zničení světa. Ale problém je současně v tom, že pokud padne Kimův režim, jsou Spojené státy rázem bezprostředně na jejich další hranici. Slušné dilema.
Kdykoli kdekoli
Válka, kterou nepůjde zastavit, může vypuknout kdykoliv a kdekoli. Donald Trump svůj „Mein Kampf“ prohrál. Výbušných míst na planetě po necelém roce jeho vlády nejenže neubylo, ale je jich víc. A jsou rozžhavená: Ukrajina a celá východní hranice Ruska, Jihočínské moře, Irák, Sýrie, Libye. Ale také Venezuela, kde americké tajné služby již rozjíždějí „barevnou revoluci“ podle známého scénáře. „Vývoz americké demokracie“ prostě pokračuje s neztenčenou silou.
Severní Korea nám připadá daleko – a tak ji nebereme příliš vážně. Jenže to je fatální chyba. I naše veřejnost tím většinově přijímá mediální mainstreamové zdůvodnění podle McCainovy „filosofie“: Válku s Ruskem je možné zahájit kdekoli. Nejde pochopitelně o nic jiného, než právě o tohle. Rusko a Čína se buď podřídí americké vojenské moci bránící dolar jako mezinárodní platidlo, nebo budou smeteny silou. Ostatně i v té Venezuele jde v pozadí o souboj s Čínou.
Každá země by si měla sama určit, jaký chce společenský pořádek – tvrdil Trump ještě coby prezidentský kandidát. Neuběhl ještě ani rok a již diktuje jako všichni před ním. Hillary by na jeho místě už možná válku rozpoutala – on se k ní blíží jen o něco pomalejšími kroky.
Rukojmí teroristů
Severní Korea asi druhý Pearl Harbor nezpůsobí. Guam, nejjižnější ostrov tichomořského souostroví Mariany, autonomní území USA (žije tu necelých 200 tisíc lidí, především jako personál námořní a letecké základny USA) může být v klidu. Možná dokonce větším než my ve střední Evropě.
Také Trump si možná myslí, že jeho výhrůžky Severní Koreji jsou jen velkohubým cvičením boxerů před zábavným zápasem. Jenže v tom se mýlí. Svět žil na sopce jaderné zkázy už dlouho před ním. Jemu se ale nyní podařilo v ní pořádně zatopit. Stáváme se rukojmí jeho zápasu o politický život.
Nám však jde při tom o život zcela konkrétní a každodenní. Může skončit kdykoli. Teroristické velmoci za Atlantickým oceánem jsme lhostejní – právě tak, jako celá Evropa a zbytek světa. O to tragičtější, že naše politické elity s ní v předklonu hrají hru o naše životy. Posílají naše vojáky na ruské hranice (pod německým velením), nechávají přes nás proudit americkou armádu a ještě jí máme mávat.
Říká se tomu Stockholmský syndrom: rukojmí miluje psí láskou svého věznitele.
Necháme se bez odporu popravit?
