Francie a Německo shodně identifikují problémy, ale díky odlišným zájmům obou zemí se neshodnou na jejich řešení. Ostatním zatím dochází trpělivost.
Německá kancléřka Angela Merkelová potřebuje spojence, těžko ho však může hledat ve francouzském prezidentovi Emmanuelovi Macronovi. Jejich úterní setkání se bude nést v podobném duchu jako ta minulá – bude pro EU hledat cestu vpřed. Nemožnost najít společnou odpověď na reformu EU nesouvisí ani tak s jejich osobnostmi, jako s odlišnými zájmy obou zemí. O problémech ve vztahu mezi Německem a Francií napsala analytička Geopolitical Futures Nora T. Kalinskij.
Francie přišla o své postavení na kontinentu díky vojenské porážce Německem v roce 1871. Když bylo Německo poraženo ve druhé světové válce, Francie se snažila o zadržování Německa do budoucnosti. Evropské společenství uhlí a oceli, základ existence EU, se snažilo o propojení německého uhelného průmyslu a ocelářství, dvou prvků pro vyzbrojení Německa, s průmyslem ve Francii a dalších zemích. Integrace pokračovala a rozšiřovala se, ale Francie svého cíle nedosáhla.
Momentálně je, metaforicky řečeno, Německo zase rozdělené. Merkelová čelí bezprecedentní výzvě ze strany CSU kvůli imigrační politice. Vedení této bavorské strany jí dalo dva týdny na vytvoření přijatelného konsensu o reformě EU. Pokud kancléřka selže, půjde CSU vlastní cestou. Taková situace může vést k pádu vlády.
Imigrační problém je jenom jedním z mnoha na jednacím stole Merkelové a Macrona. Francouzský prezident se snaží o oslabení Německa a o návrat Francie k převaze v EU. Původně přišel s návrhem dvojrychlostní EU, který Německo podle očekávání odmítlo, čímž Macronovi vytvořilo prostor pro kompromisy a také příležitost poukázat na německé obstrukce francouzské snahy o posun EU k reformám. Macron tedy hledá podporu dalších zemí EU.
Německo se snaží vyhnout reformám, které by pro něj byly novou ekonomickou a politickou zátěží. Berlín chce společný trh a společnou měnu, ale tak, aby na obé nemusel doplácet. Německo má exportní ekonomiku a společný trh je pro ně veledůležitý, směřuje na něj celkem 2/3 svých exportů (v roce 2016). Bez nich by Německo neudrželo současnou úroveň ekonomického růstu a prosperity.
Shoda na řešení se hledá jen těžko
Obě země se dohodly na problémech, ale neshodnou se ohledně řešení. V zásadě souhlasí s tím, že eurozóna potřebuje Evropský měnový fond. Německo ale požaduje, aby byl fond pod přímou kontrolou členských zemí, Francie naopak tvrdí, že fond by měl být mimo dosah jednotlivých členských zemí.
Dalším zdrojem neshod je obrana. Německo souhlasí s tím, že EU by měla mít společnou evropskou vojenskou sílu určenou k akcím v oblastech, kde NATO zasahovat nemůže. Jenže Francie si přeje „koalici ochotných“ mimo struktury EU a pod „velením“ Francie. Není moc těžké pochopit, proč z toho není Německo nadšené a trvá na tom, že koalice musí existovat uvnitř struktur EU a rozhodování o vyslání německé armády do zahraničí musí být v rukou německého parlamentu.
Nic z toho ale není akutní, kdyby tu nebyl problém imigrace a finanční krize. Obojí tlačí Německo a Francii ke kompromisu. EU je stále velmi zranitelná, jejím hlavním problémem jsou masivní dluhy některých velkých zemí, které nejsou schopné dluh obsloužit. Díky společné měně to může ovlivnit i další členské země eurozóny.
Pro eurozónu nyní podle autorky představuje problém Itálie a ekonomické plány nové vlády: menší daně, více sociálních výdajů, a tedy recept na vyšší vládní zadlužení. I kdyby italská ekonomika v důsledku toho rostla, růst nepokryje náklady na tyto politiky. Může se pak stát, že Itálie bude potřebovat záchranný balíček (bail-out), čemuž se ale Francie i Německo chtějí vyhnout, a to vede k dalším kompromisům.
Macron se vzdal představ o společném rozpočtu eurozóny a jednom ministrovi financí. EU ale změnu potřebuje, a to buď směrem k předání větší moci Bruselu, nebo směrem k návratu větší moci členským zemím. To druhé ale není reálná možnost, protože obě země se na tom neshodnou. Summit EU na konci června tak asi přinese jako vždy „naředěné“ reformy: trochu potlačí symptomy, ale nemoc nevyléčí.
Mezitím ale pro Macrona a Merkelovou nastává další riziko. A to, že jiní využijí situace a učiní kroky, které EU donutí jednat. Rakouský kancléř Kurz se minulý týden snažil dát dohromady „osu proti ilegální migraci“ spolu s italskou vládou a německým ministrem vnitra. Pro ně „naředěná“ reforma stačit prostě nebude. Když s tím nepohne EU, pohnou s tím její členové bez EU, uzavírá Kalinskij.
